Švédsko 2008 - Sarek

Přípravy

Je začátek února. Přišel čas, kdy je třeba začít přemýšlet kam letos v létě. V jednom z mnohých turistických časopisu zrovna vyšel článek o výpravě do národního parku Sarek kdesi ve Švédsku. Povídání o totální pustině mě zaujalo a tak dávám toto místo jako variantu na letošní akci.
Nějak bez námitek je plán přijat a brzo taky zvolen termín 3.8. – 17.8.2008. V řešení otázky dopravy bude třeba ještě chvíli pátrat. Vlakovou dopravu odstavujeme velice brzo, její cena by nás přišla na mizinu, i když je tam zas stránka pohodli cestováni. Letadlem do Stockholmu a pak vlakem musíme taky vyřadit ze seznamu. Problém povolené hmotnosti zavazadla bychom asi dokázali nějak řešit, nevezmou nám ale do letadla plynové bombičky na vaření. Kupovat je ve Švédsku vychází velice draho a pouze kvůli letadlu zhanět benzinové vařiče se nám nechce. Zbývají tedy dvě možnosti jak se dopravit k národnímu parku Sarek, ležícímu „kousek“ za polárním kruhem. Autobusem do Stockholmu a pak vlakem na sever. Druhou otevřenou variantou je doprava vlastním autem. Zatím je nás pět a tak bychom museli dvěma auty, navíc to druhé auto zatím k dispozici nikdo nemá.
Koncem května je již ale jasno. Přidal se k nám do party Oldův kamarád Petr, během cesty nazývaný Haš, který dává k dispozici druhé vozidlo. Jede se tedy auty. Začátkem června přichází od kolegů inspirace v možnosti zapůjčení dodávky v autopůjčovně. Několik emailu, počítání a zas počítání, par telefonátu. To vše se stihlo do poloviny června, kdy podepisuji smlouvu na zapůjčení Mercedesu Vito.
Zbytek června uběhl jak voda, následující červenec taky nějak nabral na rychlosti. 14 dnu před odjezdem už začínám pomalu shánět jídelní zásoby, dokoupit nějaké oblečení, na internetu vyštrachat informace o Švédsku. Přichází poslední večer před dnem odjezdu, který jsme nakonec posunuli na pátek večer 1.8.2008. Usínám v pokoji zaplněném chaosem vytvořeným z jídla, oblečení, vybavení.


Cesta k horám

Den první (pátek 1.8.)

Projit ráno pokojem je děs. Zakopávám o všude se povalující věci, které musím dneska sbalit. Po zabalení pár věci zjišťuji, že všechno co jsem si nachystal, nepoberu. Nastává půl hodinová segregace. Konečně to vypadá lépe, a snad se mi to už vleze do batůžku. V poledne vyrážím do Ostravy vyzvednout auto. Pár drobných zdržení zapříčiňuje, že se doma objevuji až kolem třetí odpoledne. V pět musím vyrazit, času málo a tak urychleně dobaluji, chystám mapy a navigaci, kterou jsme později pokřtili Ostravák, podle hlasu, kterou navigace s námi komunikovala.
Je půl šesté večer a já vyrážím vstříc dlouhé cestě na sever. Nesmím zapomenout vyzvednout zbytek posádky. Za pár minut jsem u Martina, od kut máme problémy s odjezdem. Jeho „mladší“ bratříček nám obsadil volant a nechce se ho pustit. Konečně jedem dál, pro Péťu do Frýdku a pro jedinou ženskou členku Ladu do Ostravy. Cestou na sever se ještě stavíme pro poslední dva členy do Ústi nad Orlici. Je půl desáté. Olda a Haš jsou nalodění, můžeme tedy vyrazit.

Den druhý (sobota 2.8.)

Sobota začíná na poslední benzínce v Čechách, bereme naftu a myjeme auto. Pak už kormidlo přenechávám Hašovi a jdu spát. Po ranním vzpamatování se objevujeme v přístavu Roztock. Kluci jdou sehnat nějaké lístky na trajekt do Dánska. Vracejí se, ale s lístky do Švédského přístavu Trellborg. Dánské trajekty vyprodané na další tři dny. Náš trajekt odplouvá až v pět odpoledne a tak vyrážíme navštívit centrum města.
Půl hodiny před odplutím začíná naloďování. Vyhnali nás až na druhou palubu, kde necháváme auto a jdeme obsadit část horní venkovní paluby. Po krátkém spánku na palubě lodě nás Haš probouzí s kartonem 24 plechových piv, které za levno koupil v lodním obchodě. Okamžitě se do nich pouštíme, samozřejmě kromě řidiče. Martin se sám zvolil do této pozice. Konzumace piva na sluníčku dává po chvíli o sobě znát, začíná se dostavovat „únava“. Raději se přesouváme do stínu, kde otevíráme druhý karton. Lingvista Haš navazuje kontakt s německými turisty, později vtipy v němčině baví polovinu paluby.
Po 5 ½ hodinách na moři vplouváme do Švédského přístavu Trellborg. Pár fotek přístavu a rychle se naložit do auta. Zapínám „Ostraváka“ na Stockholm a…… asi ihned upadám do spánkového kómatu, jako všichni ostatní.

Den třetí (neděle 3.8.)

Nevím, jestli je ještě včera, nebo je už dnes. Martin z nějakého důvodu sjíždí z dálnice a zastavuje u nedaleké benzinové pumpy. Nějak nás to všechny probralo a okamžitě padlo rozhodnutí, že tu krásně posekanou travičku nemůžeme nechat bez povšimnutí. Sama si přímo říkala o přespání. Vytahujeme karimatky a spacáky a jde se spát.
U vydatné snídaně v českém stylu, chleba s paštikou a k tomu čaj v ešusu, se mi vybavil nadpis článku, který jsem četl těsně před odjezdem. Hlásal, že díky stoupající koruně se Češi zbavili pověsti paštikářů na dovolených. No trochu jsme se vymkli statistikám článku.
Vyrážíme dál, směrem ke Stockholmu. Cesta vede klasickou Švédskou krajinou. Dřevěné domky natřené na červeno stojící osamoceně v polích, jezera, řeky a nekonečné lesy. Nastává čas prvního tankování ve Švédsku a s ním i „tankovací maturita“. Platební karta se vkládá přímo do tankovacího stojanu, na kterém je sice návod „jak na to“, ale pro nás bohužel pouze ve švédštině. Chaoticky něco mačkáme, v různém pořadí tak dlouho až začne téct nafta do naši nádrže. Uff, povedlo se. Dochází taky k výměně řidičů. Martina už to nebaví a pro jistotu aby znovu nemusel za volant rychle do sebe vlije chmelový mok, kterého vezeme dostatečné zásoby.
Něco málo po poledni vjíždíme do Stockholmu. Rozhodujeme se pro automobilovou prohlídku města. Zastavujeme až u královského paláce, kde nás ale odradila vysoká cena parkovného, a tak raději pokračujeme dál. Parkujeme až kousek od radnice, na pobřežním parkovišti, které je zdarma. Krátkou návštěvu města završujeme kolem čtvrté odpoledne.
Měli jsme v plánu ještě navštívit Upsalu. Než bychom tam dojeli, bylo by všechno zavřené, vydáváme se tedy na noční přesun na sever Švédska.
Na sever jedeme po silnici E4, která postupně mění svůj charakter. Ze silnice dálničního typu dokonale oplocené se postupně stává úzká dvouproudá silnička.

Den čtvrtý (pondělí 4.8.)

Nad ránem potkáváme prvního soba, a navíc albína. Až moc klidně pochoduje kolem silnice, alespoň si ho můžeme v klidu vyfotit.
Kolem šesté překračujeme polární kruh. Informuje nás o tom malé odpočívadlo s informačními tabulemi. Po krátké zastávce u nádherného jezera, se vydáváme do městečka Jokkmokk. Využíváme poslední možnosti něco nakoupit, navštěvujeme informační centrum. Poté se již vydáváme na posledních 120km velice úzkou silnici do vesničky Kvikkjokk na okraji národního parku Sarek.
Kolem poledne vjíždíme na parkoviště. Na tachometru svítí 3001km, které jsme urazili z domova.

 

Putování národním parkem Sarek

Den čtvrtý (pondělí 4.8.)

Obědváme, balíme, přebalujeme. Jsou dvě odpoledne. Vyrážíme po „Královské stezce“ (Kungsleden) na sever. Od samého začátku pěšinka vede pralesem a divočinou, ta pravá nás ale teprve čeká. Díky krásnému počasí se ozývají i otravní komáři, je třeba nasadit repelenty a moskytiéry. Stezka vede střídavě lesy, loukami a močály, přes které se jde po dřevěných chodnících.
Přes říčku Njahkajahka vede mobilní most. Kousek za ní opouštíme „Královskou stezku“ a vydáváme se po pěšince k „chatové osadě“ Parek. Jedná se o regulérní pěšinku. I zde jsou přes močály položené trámy.
U jezera Unna Dahta se rozhodujeme přespat. Najit alespoň kousek rovného místečka pro tři stany je zajímavé. U večeře nám samozřejmě asistuji hejna otravných komáru. Haš tuto situaci řeší kompletním zabalením do velké záclony, ideální řešení.

Den pátý (úterý 5.8.)

Ráno pokračujeme po pěšince k Pareku. Potkáváme první malé stádo sobů, překonáváme první větší řeku, naštěstí i zde jsou uložené klády, po kterých se dá řeka přeskákat.
Odpoledne přicházíme k „chatové osadě“ Parek. Jedná se o několik zamčených chatek, které zřejmě využívají lovci.
Chatky jsou posledním dotekem z civilizace. Zde konči i stezka. Na sever, kam máme namířeno, je už jenom divočina.
Jako dnešní cíl si volíme sedlo mezi Boarektjahkka a Stuor Jiertta. Nejkratší cesta je ta co vede přímo. Zde vlastně není moc na výběr. Křoví sahající po kolena je všude kolem nás a jedno jestli jdete tu nebo o kousek vedle. Všude je to stejně otravné. Naštěstí netrvá dlouho a dostáváme se na trávu. Jde se mnohem pohodlněji. V devět večer jsme v sedle. Je tady nádherný klid. Široko daleko nic, pouze my uprostřed národního parku. Jsme sice jenom  v 1000m n.m. a je zamračeno, teplota se ale pohybuje těsně nad nulou.

Den šestý (středa 6.8.)

V plánu máme jit ještě kousek severně, až do rozlehlého údolí, které je před námi a pak se stočit na západ, směrem k údolí Lullihavagge. Ze sedla scházíme pomalu do údolí. Tráva se střídá s kamennými poli. Nejrychlejší a nejpohodlnější postup je však po sněhovém poli. Poprvé potkáváme větší stádo sobů. Focením strávíme několik minut. Údolí svou rozlohou je obrovské. Pokryte trávou, protkané potoky a potůčky. Pomalu se jim prodíráme směrem na západ. Polední pauzu si zpestřujeme koupeli v jednom z mnohých jezírek. Velice „teplá“ voda nádherně osvěžuje naše tělo. Brr.
Nastává první vážnější překročení ledovcového potoku. Voda sahající po kolena je opravdu studená. To ještě nikdo netuší, že v něčem podobném se za pár hodin budeme koupat. Stany rozbalujeme na upatí malého ledovce pod horou Lullihatjarro. Večerní teplota se blíží nulové hodnotě, proto se vnitřně zahříváme. V deset večer se spolu s Martinem a Hašem vydávám na minutovou koupel do jezera, v kterém ledovec končí. To byl teda nápad.

Den sedmý (čtvrtek 8.8.)

Tento den zahajujeme famózně. V jednu hodinu ráno letního středoevropského času, čili v 00:00 klasického času, Martin všechny budí. Jdeme udělat společnou fotku. Nějak se mu to vymklo z pod kontroly. Dostavili jsme se pouze ve stejném složení, v jakém jsme se byli večer koupat. Je nehorázná zima. Rychle foto a zpátky do spacáku.
Druhy začátek dne, ten ranní, nás vítá azurem na obloze. Tak nádherné počasí je nevídaným jevem v Sareku.
Vyrážíme kamenitým údolím do sedla mezi Lullihatjahkka a Gaskastjahkka. Pár kilometru těžkým kamenitým terénem dává naším tělům zabrat. V sedle nás čeká odměna. Další z malých ledovců. Bereme pytle na odpadky a jde se sjíždět.
Po sněhových polích scházíme do údolí Noajdevagge. Cesta po sněhu je pohodlná. Najednou se propadám po pás do nějaké dutiny pod sněhem. Musíme si dávat větší pozor. Potok, který pod sněhem teče, dělá své. V nižších polohách pokračujeme travnatými svahy, které místy dosahují hodně velkého sklonu.
Údolím Noajdevagge pokračujeme na jihozápad. Zpočátku pohodlná chůze po travnatém údolí se postupně stěžuje. Údolí se zužuje, navíc ta říčka, kterou pořad přeskakujeme zleva do pravá a opačně. Svahy nad údolím jsou poznamenané působením sněhu a vody, čímž se na nich vytvořily krásné zářezy. V jenom místě se rozhodujeme, že pokračovat údolím by bylo zdlouhavé a tak se raději vyškrabeme na levý svah. Podle mapy by nahoře měla být nějaká rovina nebo tak něco. V tom místě potkáváme největší skupinu sobu. 50 možná i víc kusů, velké i malé, hnědé i bíle.
Vyšli jsme nahoru. Je tady opravdu něco ve stylu „náhorní plošiny“ pokryté kamením. Otevřela se před námi obrovská mírně zvlněná plocha. Nebezpečně se zatáhlo a tak urychleně stavíme stany. Právě včas, začíná bouřka, první v Sareku. Možná po hodině se opět vyjasňuje. Je sice velká zima, to nám ale nebrání v přípravě hromadné večeře, a posezení u tepla vařiče, kde dopíjíme zbytky zásob. Haš se zbláznil a zůstává na noc venku.

Den osmý (pátek 8.8.)

Ráno díky mlze jsou nádherné výhledy, vidíme tak 50m před sebe. Mapa, kompas, nabrat směr a jde se. Zase přeskakování větších či menších kamenů, přebrodit větší říčku. Vcházíme do krásného travnatého údolí na jihozápadě té „náhorní plošiny“. Na řece Balgatjahka je nádherný vodopád a pod ním malé jezírko. S Oldou ho využíváme ke koupeli. Chceme sejit na stezku vedoucí velkým údolím Njoatsosvagge. Povaluji se zde zbytky nějakého drátěného oplocení, v jednom klubku drátu jsou zamotané kosterní zbytky soba. Chůze nádherným údolím pouze kazí neustala šikmost svahu na jednu stranu, což mým kotníkům zrovna nedělá dobře.
Scházíme svahem přímo na stezku. Husté břízky jsou zpestřením dne. Prodrat se tímto hustým porostem je místy velice zajímavé. Po stezce chceme dojit až k Pareku a pak dále k autu. Všude přítomné močály dávají zabrat nejen nám, ale i našim botkám, které už jich mají taky dost.
Brodění řeky Ruopsokjahka je druhým zpestřením dne. Stavěním hráze z kamenů tam strávíme hodně času, člověk se prostě musí vyblbnout. Následná cesta do sedla, kde chceme nocovat, se mi strašně táhne. Jsem rád, když jsem nahoře a máme postavený stan.

Den devátý (sobota 9.8.)

Balíme a vyrážíme po stezce dál k Pareku. Alespoň jsme si mysleli, že jsme vyrazili po stezce. Začínáme zjišťovat, že jsme asi mimo ni. Zase sobi, už si jich nikdo ani nevšímá, tyto nádherné zvířata se staly součásti tohoto výletu a bereme už jako samozřejmost.
Na jedné ze zastávek se rozhodujeme, že se vrátíme zpět na stezku, půjdeme tedy kousek severně, kde na ni narazíme. Vyrážíme. Olda s Ladou se ještě chvíli zdržují. Ohlížím se a vidím je postávat na vyvýšenině, nerušeně tedy pokračujeme zvoleným směrem. Docházíme k soutoku říček ze dvou jezer, Tjievrajavrre a Tjevrajavratja. Tam zjišťujeme, že ti dva za náma nejsou. Brodíme a drápeme se na protější svah abychom byli výš a mohli se podívat kde ti dva jsou. Nikde je ale nevidíme, navíc se začíná zatahovat a přichází drobný deštík. Pomalu se posouváme k Pareku, stále ale sledujeme, jestli je někde nezahledneme za sebou. Jako boží zjevení se Olda v pláštěnce objevuje kus před náma. Důvod našeho rozdělení jsme raději neřešili, pouze jsme konstatovali, že je dobré být zase pohromadě. Za mírného mrholení docházíme k Pareku, kde míjíme celkem čerstvé pozůstatky soba. Vcházíme na stejný chodník, po kterém jsme na toto místo přišli před 6 dny. Míříme k autu. Docházíme k řece, kterou jsme před tím přešli po dřevěných trámech zatížených kameny. Trámy tu jsou stále, déšť se ale zapříčinil ke změně situace. Překročení není tak jednoduché jako minule, ale i tak to zvládáme bez přezouvání.
Únavu po dlouhém dni se snažíme zmást hraním slovního fotbalu s různými pravidly. Padá rozhodnutí, že to dneska dotáhneme až k autu. V místech kde se napojujeme na Královskou stezku se však Lada rozhoduje, že dál už nejde. Rozdělujeme se. Martin, Peťa a Haš pokračují k autu, my zůstáváme tady.

Den desátý (neděle 10.8.)

Počasí se umoudřilo a tak pláštěnky končí na dně baťohu. Něco po desáté jsme u auta. Za chvíli zabíráme velkou část parkoviště, všude se povalují naše věci. V řece u parkoviště proběhne velká očista těla. Místní chodí navlečení a my se rochníme ve vodě, vypadají jako by nechápali, co děláme.

 

Cesta domů

Den desátý (neděle 10.8.)

Kolem poledne vyrážíme „domů“. Stavujeme se v Jokkmokku, kde s Ladou kupujeme marmeládu z morušky, ovoce vzhledem připomínající naše maliny. Martin kupuje pro synovce sobího plyšáka, který se stává patronem naší cesty domů.
 Před cestou na jih ještě zajíždíme do městečka Porjus, 40km severně od Jokkmokku. Je zde obrovská vodní elektrárna postavená začátkem 20 století. Celý průběh stavby je zdokumentovaný v muzeu, které je kousek od hráze přehrady.
Jsou čtyři odpoledne. Vyrážíme na jih. Pojedeme vnitrozemím Švédska po silnici E45. Tady poznáváme švédskou metodu oprav silnic. Zvyklost z oprav v Čechách, kdy v opravě je najednou max. 1km cesty tady nehledejte. Odfrézovaná část silnice v celé šíři je zasypaná dosti hrubým kamením, které od aut litá všemi směry, rychlost nepřekročí 50km/h a to vše v délce asi 40km – 60km. Noční řízení vzdávám a parkuji na nějaké polní cestě, kde uleháme ke spánku. I když spacák mám přikrytý pláštěnkou, déšť se pomalu dostava až dovnitř. Až nad ránem při jednom z mnoha probuzení si všímáme přístřešku, který je od nás 5m. Zrychlený přesun a konečně v suchu se dospat.

Den jedenáctý (pondělí 11.8.)

Déšť střídá mrholení, všude mlha. Jedeme navštívit jezerní příšeru Storsjoodjuret žijící v jezeře u města Ostersund. Autem se vydrápeme k rozhledně na ostrově Froson, od kud by měla být příšera vidět. Bohužel jsme ji neviděli, ne kvůli tomu že by tam snad nežila, ale mlha nám nedopřála. Vracíme se do města, kde se zastavujeme u muzea Jamli, věnovanému hlavně této příšeře. Vstupné je ale tak přemrštěné, že se balíme do auta a pokračujeme dál.
Zastavujeme ve vesnici Klovsjo. Po chvíli hledání nalézáme skanzen. Ten je volně přístupný, včetně z většiny otevřených dřevěných domků. Pořád nás ale trápí počasí, které nedovoluje se pěšky rozhlédnout po okolí.
Další dnešní zastávkou je městečko Vemdalen, s pozoruhodným osmibokým kostelem a samostatně stojící zvonici. Dveře kostela jsou zamčené. Vedle nich visí velký klíč, kterým si odemykáme sami. Nikdo z „lidi“ v přilehlém parku neměl žádné námitky, takže je to asi normální.
Dnešní den završujeme návštěvou turistického centra Gronklitt. V hlavně zimním centru nocujeme.

Den dvanáctý (úterý 12.8.)

V Gronklittu je velká medvědí rezervace, za jejíž návštěvu si nechají řádně zaplatit. Kupujeme nějaké suvenýry a jdeme se raději projit kolem jezera. Z procházky nakonec sešlo, flákáme se pouze na břehu jezera. To je poseto několika ostrůvky, na kterých jsou domečky, všude nádherný klid.
Hlavni zastávkou dnešního dne je 120km vzdálené město Falun a jeho měděný důl. Ve Falunu se měď těžila od jedenáctého století nepřetržitě do roku 1992, kdy byl důl oficiálně uzavřen. Dolu dominuje velká 100m hluboká důlní jáma, která je v bezprostřední blízkosti velice zajímavého muzea. V muzeu je znázorněná celá známa historie dolu. Vydáváme se taky na hodinovou prohlídku podzemí dolu.
Večer se přesouváme o 240km dál. V městečku Kristinehamn nocujeme v kempu u největšího švédského jezera Vanern.

Den třináctý (středa 13.8.)

Ranní tepla sprcha v kempu po dlouhé době osvěžila tělo, večerní déšť je fuč, nádherný začátek dne. Kousek od kempu se zastavujeme u sochy Picassovy ženy. Tu zde vysochal švédský umělec Carl Nesjar, podle fotografie, kterou mu poskytl sám Picasso. 15m vysoká socha je opravdu impozantní a je vidět, že Picassova žena byla opravdu krasavice.
Důvodem návštěvy těchto končin je však město Karlskoga, rodiště Alfreda Nobela. V muzeu věnovaném tomuto vědci je k zhlédnutí zajímavý film, desítky exponátu, které získaly Nobelovou cenu, v okolních budovách je pak velká expozice vojenské techniky, přístupný je rovněž Nobelův rodný dům.
Posouváme se o dalších 200km na jih do města Granna. Je zde fascinující muzeum věnované místnímu rodákovi S.A. Andreemu, který se v roce 1897 neúspěšně pokusil dosáhnout v balónu severního pólu. I přes to, že v našem průvodci je uvedená otevírací doba do 19:00, byli jsme vyhození v 18:00, kdy muzeum zavírá. Město je taky proslulé červenobílými cukrovými špalky známými jako polkagris
Opouštíme městečko a vydáváme se na noční jízdu k pobřeží někam nad Malmo. Zastavujeme v Lomma, kde u mořského pobřeží trávíme velice větrnou noc.

Den čtrnáctý (čtvrtek 14.8.)

Martinovi s Hašem se v noci zbortil stan a tak je ve větrném ránu nalézám pouze ve spacácích u auta.
Poslední zastávkou na Švédském území je vesnička Hollviken a její vikinský skanzen.
Po té se už vydáváme do Dánska. Přejíždíme impozantním mostem Oresund spojujícím Švédsko a Dánsko, kontinentální Evropu se Skandinávií. 16km mezi Malmo a Kodani se přejíždí s části po mostě, umělém ostrově a nakonec tunelem pod mořskou hladinou.
Tunel nás vychrlil do Tamby, jedno z předměstí Kodaně. Prohlídku Hlavního města Dánska pojímáme stejně jako prohlídku Stockholmu. Autem projíždíme uličkami, zastavujeme až u pevnosti Kastellet. Procházku přes pevnost završujeme návštěvou slavné sochy malé mořské vily.

 Cestou na jih Dánska se ještě zastavujeme ve vesničce Hojerup na břehu Baltského moře. V klidném prostředí si pochutnáváme na posledním obědě z ešusu, v místní hospůdce ochutnáváme místní pivo.
Vyrážíme do přístavu Gedser na jihu země. Projíždíme několika impozantními mosty spojujícími jednotlivé ostrůvky Dánska. Na jedné z benzinek raději tankujeme úctyhodných 5l nafty. K tomu nakupujeme par piv a nakonec Olda dostava ještě slevu 1Euro, které ani přes pobíhaní mezi kamarády nesehnal.
V přístavu jsme o dvě hodinky dříve, než jede naše loď, kterou jsme si rezervovali několik dnu dopředu. Doufáme, že nás vezmou na dřívější loď. Nestalo se, na parkovišti tedy trčíme až do půl desáté večer, kdy se zpožděním připlouvá malinký trajekt, kterým plujeme do Německa.
Po otevření obchůdku na lodi se opět rozjíždí pivařská akce, tentokrát beze mě, budu řídit. Jdu alespoň nakoupit nějaké věci domů, čokoládu, bonbóny a …… Kolem půl jedenácte večer vjíždíme do německého přístavu Rostock. Vyschlé hrdlo nádrže okamžitě smáčíme naftou a vyrážíme na non-stop cestu domů. Haš bude řídit po mě a tak se už neúčastní pijanství, které se rozpoutalo za mými zády.

Den patnáctý (pátek 15.8.)

Ženu se německými dálnicemi co to dá, v autě je už klid, všichni spí. Až Olda rozpoutá značný rozruch. Pivo se dere ven. Informace, že mu tady uprostřed dálnice prostě nezastavím, a že bude muset do petky ho mírně rozhodila. Je to ale zdatný hoch, vydržel dalších pět minut, během kterých jsme proletěli 15km na další odpočívadlo. Někde u Drážďan ještě poslední tankování v Německu a pak už přesun do domoviny. U Teplic už toho mám plné zuby a tak jdu spát. Haš stejně vystupuje jako první, tak ať se odveze domu sám.
Nad ránem zastavujeme v Pardubicích, kde necháváme Haše, pak pokračujeme do Ústí nad Orlicí a Frýdku-Místku. Tam se s Martinem stavujeme na české knedlo vepřo zelo v hospůdce, kde to všechno letos začalo a tímto i končí.

 


Foto, mapa

 


Diskusní téma: Švédsko 2008

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.