Rumunsko 2007 - Fagaraš

Přípravy

Loni cestou z Bulharska jsme si řekli, že za rok zajedeme do Rumunska. Ten rok již nastal a je ta pravá doba začít přemýšlet kam teda pojedeme. Po několika úvahách nakonec vítězí nejvyšší Rumunské pohoří Fagaraš. Oproti loňsku se rozrůstáme o jednoho človíčka, Petra. V jedné z Frýdeckých hospůdek dojednáváme termín, dopravu, rozdělujeme úkoly. Na Fagaráš pojedeme 8.-20.7.2007. Jednomyslně schvalujeme dopravu vlakem. Jako většinou beru si na starost mapy, trasu, dopravu. S hromady informací na internetu si vytahuji ty podstatné, sháním jízdní řády rumunských vlaků, koresponduji s českými drahami ohledně co nejlevnější jízdenky. Začátkem června už máme koupenou zpáteční jízdenku Brno (CZ) – Simerie (RO) na přímý rychlík R375 jedoucí ve 2:35 z Brna.
14 dnů před odjezdem začíná klasický chaos ve zhaněni věcí, jídla, oblečení. Do toho všeho přichází špatná správa. Martin musí zůstat v práci. Co teď. Týden před odjezdem sehnat náhradníka, nemožný úkol. Vypadá to, že jedem ve třech, snad půjde zrušit jedná jízdenka. Olda překonal všechna očekávání. Sehnal člověka, a aby se to moc nepletlo tak s námi jede Martina. Doufáme, že nová členka pochopí styl našeho cestování. Pouze po telefonu si s Martinou domlouváme co, kdo, kolik a proč bere.
Večer před dnem odjezdu klasický chaos v pokoji, pomalu to vypadá že budu muset spát mimo, protože se nemohu dostat k posteli. Ráno je třeba balit. Mám respekt s Fagaraše a tak všechno oblečení jde do nepromokavých pytlíku, balím, přebaluji, kontroluji, co jsem zapomněl.

Den první (neděle 8.7.)

Vyrážím vlakem do Frýdku o něco dřív, abychom stihli s Péťou zahájit výlet ve Frýdecké Čekance. Na nádraží se k nám připojuje Martina, k mému překvapení má sebou nosiče, to jsem fakt nečekal. Z nosiče se vyklubal pouze dočasný nosič, vlakem do Ostravy tak vyrážíme už pouze ve třech. Tam přestupujeme na vlak do Brna. Ve Studénce se připojuje Olda, poslední člen. Jako vzpomínku na loňský závěr Bulharska padne cestou do Brna jeden kousek Ouza. Již tady se potvrzují Oldova slova, že s našim stylem nebude mít Martina problémy. A to je dobře. V Brně máme pár hodin čas a tak jdeme doplnit zásoby na cestu. Považujeme se tak trochu za nějaký typ sportovců a ti musí dodržovat pitný režim, ten by vlastně měl dodržovat každý, a tak se vyzbrojujeme kartonem velkých plechovek s chmelovým mokem kvalitní značky Pittinger.

Den druhý (pondělí 9.7.)

Vlak přijíždí celkem na čas. Kupátko kde máme rezervované místenky je naštěstí zcela prázdné. Koženkové sedačky s látkovou výplní vypadají otřesně, pocházejí minimálně ze 70 let, snad tu cestu přežijeme. Martina s Péťou si zabírají každý svoji řadu sedadel, my s Oldou se bortíme na zem, kterou jsme vystlali karimatkami. Dobrou noc. Dobrá noc netrvá dlouho. Budí nás slovenští celnici, pak zase maďarští, konečně je klid.
Postupně se probouzíme a začínáme žít vlakovým životem. Do čtyř odpoledne musíme nějak „zabit“ čas. Pomalu likvidujeme zásoby Pittingeru, ujídáme zásoby, dopřáváme si „aperitivy“. Bavíme se o všem možném, hrajeme různé bláznivé hry, zpíváme. Cestu vlakem si snažíme užit. Odpoledne vjíždíme na Rumunské území. Ve stanici Curtici probíhá důkladná kontrola dokladů. Projíždíme pustou krajinou, nikde nic, jenom rozlehlá pole. Cestou vídáváme různé zajímavosti jako chladicí věže uprostřed pole, dva obrovské komíny na louce. Pozůstatky starých časů.
V 15:30 vystupujeme ve stanici Simeria. Nádraží uprostřed ničeho, pouze řada bufetu, par taxíku, a jako všude, psi. Po pár nejasnostech kupujeme jízdenku do Sibiu s přestupem ve Vintu de Jos. Ochutnáváme místní pivo a hot-dogy. Psu je tu plno tak těžko říct co jsme to vlastně jedli.
Nastupujeme do vlaku. Přesně tak jsem si představoval prostředí rumunského vlaku. 50 léta minulého století, ve velkoprostorovém kupé jde otevřít jedno okénko, nehorázné teplo. Seznamujeme se s rumunskou rodinkou cestující za svými příbuznými přes celé Rumunsko. Snažíme se trochu komunikovat, malé děti uplácíme bonbonky. Ve Vintu de Jos vystupujeme. S Oldou jsme se rozhodli navštívit místní nadrážku a ochutnat nějakou tradiční rumunskou pálenku. Olda dopíjí i po Martině, k tomu nějaké to pivečko a nálada je zpět.
Na nádraží se přiřítila moderní vlaková jednotka Siemens jedoucí našim směrem. Nastupujeme. Klimatizovaný moderní vlak se nám velice líbí, ale naše jízdenky se nelíbí průvodčímu. Díky ochotné domorodkyni, která nám pomáhala s anglicko-rumunským překladem, jsme se dozvěděli, že máme koupenou jízdenku na vlak nižší třídy. Můžeme si připlatit nebo vystoupit na další stanici. 90Lei (8Eur) / osobu se nám zda hodně a tak kapitulujeme. Nakonec sám průvodčí navrhnul doplatek 10Lei / osobu a nějakou tu cigaretku, vše ovšem bez bločku. Všichni spokojení a tak poklidně pokračujeme dál vlakem.
Zavřená nádražní budova v Sibiu nás odkazuje zpět na nástupiště, kde musíme setrvat do dvou ráno. Pár pobíhajících psů si nás ohlíží a hlavně spící Olda se jim moc nepozdává. K nástupišti přijíždí vlak na který jsme měly koupené jízdenky. Na nástupišti se objevili naši známi, Rumunská rodinka. Snaží se s námi komunikovat, my částečně s nimi taky. Nějaké problémy tu jsou, ale lingvista Petr to bravurně zvládá.

Den třetí (úterý 10.7.)

Ve 2:00 odjíždíme ze Sibiu. Míříme do vesničky Turnu Rosu, kde jsme asi za půl hodinky. Fouká příjemný vítr a my se jen pár metru od nádraží ukládáme ke spánku pod velký kaštan. Psi jsou opravdu všude, jako asistenti nemohli chybět ani zde u snídaně.
Kolem půl deváté konečně vyrážíme. Od teď už jenom po svých. Procházíme centrem vesnice. Ano, tak nějak jsem si to představoval. Staré domky, koňský povoz jako hlavní dopravní prostředek, ochotní domorodci, sem tam auto. Za nádherného počasí, jdeme pomalu silnici vedoucí k malému monastýru v údolí. Hluboké údolí pokryté lesy mi hodně připomíná Velkou Fatru. Po chodníčku se konečně dostáváme na hřeben. Po několika menších či větších přestávkách docházíme k místům, kde by měl být nedaleko pramen. Začínáme mít drobné problémy s vodou, ale budeme muset počkat do rána. Tady voda není, prohlásila skupinka Čechů. Na hřebeni stavíme stany, vaříme, užíváme si první noc v Rumunských horách. Začíná foukat větřík, zatahuje se, přicházejí první blesky a kroupy. „To je všechno co dokážeš“. Tato věta směřovala k bohu deště. Jak se později ukázalo, na několik dnu to byla osudová věta. Máme málo vody a tak s Peťou vytahujeme ešusy na déšť a jdeme spát.

Den čtvrtý (středa 11.7.)

Oldu s Martinou nenapadlo nachytat vodu a tak za krásného slunného rána žebrají o vodu. Víc jak dvě hodiny nám trvalá před pochodová příprava. Během té doby se počasí trošku změnilo. Z krásného dne se stává hnus. Vítr, mlha, viditelnost 50m. Pod vedením Petra scházíme z cesty. Můj hlas, že musíme víc vlevo není vyslyšen a tak po půl hodině chůze jsme zcela ztracení. Spolu s Oldou se chystáme na průzkum terénu.
Peťa se stále nemůže smířit s faktem, že jsme se ztratili kvůli němu.  Situaci popsal v denníku:

„11:00 V mlze jsme ztratili chodník. Na průzkum jsou vysláni Olin s Bronisem. Martina si pokládá otázku zda šli na průzkum zrovna ti praví, já si myslím že ano.“

„11:16    V mlze jsme ztratili i průzkumníky. Olin přišel ze zadu odkud jsme původně přišli a to nás našel až na zavolání „KDE JSTE ?!“ Bronis ten se ještě nevrátil.“

„11:23    Bronis se vrátil. Dobré zprávy.  „ Máme všechno, vodu i chodník“

Chodník i vodu jsem našel asi třístá metrů vlevo. Není to daleko, za to ale asi 100 výškových metrů níže. Bereme vodu, svačíme a jde se dál. Za stejného počasí pokračujeme k sedlu Saua La Apa Cumpanita. Prodíráme se stádem ovcí, pro jistotu vymetáme všechny vrcholky, které nám stoji v cestě.
V sedle děláme obědní přestávku. Opět se scházejí psi, nejsou ale otravní, pouze pokukují. Počasí se naštěstí umoudřilo, mlhu občas rozfoukne vítr. Není zas tak zle. Začíná hřmět, ale i přes námitky Oldy se vydáváme na cestu. Začíná poprchávat. Prudký déšť se postupně mění v malé kroupy. Počasí je neúnosné a tak na nejbližším vhodném místě se rozhodujeme postavit stany. Kroupy se stávají větší. Čepice a kapuce nepomáhají. Zásah 1.5cm kroupou do hlavy značně bolí. V rekordním čase jsme s Peťou postavili stan a zalezli dovnitř.
I přes náš rychlý stavitelský výkon máme plný stan vody, ešusem a hrníčkem ji vyliváme ven, zbytek vytřít ručníkem. Hodně přemočené věci a značná zima dávají o sobě znát. Všechny suché věci navlékáme na sebe a honem do spacáku, ten je alespoň částečně suchý. To Olda s Martinou na tom nejsou tak dobře. Stavění stanu se jim protáhlo, většinu věci mají mokrých. Snad to ve zdraví přežijí.

Den pátý (čtvrtek 12.7.)

Celou noc pršelo. Ráno slyším ptáky, jak si pohvizdují a tak s vidinou hezkého dne vykukuji ze stanu. Přichází zklamání. Mlha, padající rosa, šílena zima. Po návratu z venku nemohu mluvit. Zuby cvakají jak o život. Jsme asi v 1900 m.n.m., mlha, zima a ptáci si veselé pohvizdují. Jiný kraj, jiný mrav.
Natahujeme šňůry a jde se sušit. Jde to pomalu, ale jde. Až na moiru. Místo toho aby schla tak na sebe váže veškerou vlhkost ze vzduchu. Naštěstí začíná prosvítat i sluníčko a zdá se, že se trochu oteplilo.
Po zkušenosti z ranními ptáky se už ani nedivím, že se Martině začal samovolně nabíjet mobil. V rumunské mlze zřejmě polétávají nějaké kladné elektrony, nebo něco takového.
Odpoledne už je celkem teplo a mlha je pryč. Balíme a chceme vyrazit. Ani nás nepřekvapuje, že začíná opět kapat. My však jdeme dál. Připadám si jak ve skupině bláznu. Je hezky tak se válíme a nic neděláme. Začne pršet tak vyrazíme na cestu. Je to normální postup?
Předchozí den se opět opakuje. Sílící déšť se postupně mění v kroupy, ty posléze ve sníh. Počasí je opět hnus. V šest večer končíme. Stavíme v sedle nad jezerem L. Avrig. Naštěstí už neprší. Po večeří se děje zázrak. Po slibu, že na Vf. Moldoveanu, doneseme každý deset kamenu, nám bůh deště odpouští. Najednou se rozjasnilo. Kousek od nás se objevuje sluncem ozářeny skalní masiv Turnul Lacului. Pár fotek a jde se spát.

Den šestý (pátek 13.7.)

Opět zima a mlha. Budí nás štěkavá rumunština a zvonce. Koukám ze stanu a ovce vlevo, ovce vpravo, ovce před námi, ovce za námi a s nimi obří flegmatický pes. Pastevec žene stádo přímo přes naše tábořiště.
S myšlenkou na nabrání vody dole v jezeře vyrážíme. Po prudkém sestupu přichází šok. Skládka plechovek a plynových bombiček, přímo u jezera. Všude se válí rezavé plechovky od všeho možného. Počasí se konečně lepší. Mažeme se dokonce opalovacím krémem. Snad to zas nebude nějaký fórek od bohů počasí.
Mlhy ustoupily a my poprvé vidíme, jak vypadá Fagaráš. Nemohu se ubránit myšlence, že mi to připomíná Velkou Fatru, ale několika násobně zvětšenou všemi směry. Všude je zeleň. Nádherná nekonečná údolí. Hory všude kam se podívám. Totální klid. Procházíme po nádherném hřebeni. Louky se střídají se skalisky.
Během scházení do sedla Saua Serbotei nás vítá několik pasteveckých psů. Nebezpečně se do nás navážejí. Až sáhnutí po kameni a náznak hození je odhání. V sedle zastavujeme u dvou pastevců. Prohodíme pár slov. Ti poukazují na špatně nastavené Petrové hodinky. Nějak nemohou pochopit, že na nich máme český čas, čili o hodinu více.
Ze značky na Vf. Serbota pochopíme, že další postup je velice náročný a doporučuje se pouze za dobrého počasí. I když je teprve pět odpoledne, dnešní den ukončujeme tady. Z vrcholku jsou nádherné výhledy, není tu ale místo na stany. Ty nakonec stavíme pár metrů pod vrcholem. Není to sice ideální nocležiště, ale těch pár bouli pod zády přežijeme.

Den sedmý (sobota 14.7.)

Počasí ráno opět nepřekvapuje. Zima a mlha. Už to bereme jako standart. Z vedlejšího stanu se ozývají první zdravotní problémy. Olda nemůže hnout krkem. Pořadně mu masíruji krk. Asi ho to opravdu bolí, řve jako by se mu něco dělo. Krk mu trochu povoluje a tak vyrážíme.
Nejdříve zpátky na včerejší vrcholek a pak dolů na skalnatý hřeben. Z vrcholu vypadá celkem normálně. Už po pár metrech měním názor. Pokud je celý hřeben takový jak tady, tak to bude celkem zajímavý den. Je třeba střídavě slézat a zase vylézat různé skalní štěrbiny, skalní plotny apod. Místy je třeba sestoupit štěrbinou víc jak 10m dolů, to samé pak zas zpátky nahoru. Na hřebeni není ani jedno ocelové lano a žáden řetěz pro pomoc při lezení. Svahy hřebene jsou na obě strany hodně prudké, proto je třeba postupovat opatrně. Postup je pomalý a hodně vyčerpávající. Během 2.5h jsme urazili všeho všudy 3km.
Mlha rychle ustoupila a sluníčko začíná připékat. K tomu všemu se přidává nedostatek vody, s kterým bojujeme už od včerejška. V sedle Saua Cleopatrei se nám povedlo od turistů vyžebrat trochu vody, s kterou budeme muset přežít delší dobu. Alespoň skalnatý teren a mapa tomu nasvědčuji.
Výstup na Vf. Negoiu je už celkem jednoduchý. Tak jednoduchý, že tři metry za vrcholem Martina nečekaně pokládá otázku, kde že je vlastně ta Negoiu. Na druhém nejvyšším vrcholu Rumunska je celkem rušno. Nádherné sobotní počasí sem vylákalo spoustu lidí.
Odfoceno, odpočinuto, najezeno, trávicí štamprle v sobě, můžeme tedy vyrazit.
Čeká nás sestup k jezeru L. Caltun. Jediná cesta vede zářezem v téměř kolmé skále zvané Strunga Dracului. V knížkách se píše, že tato část je vhodná pouze pro zkušené a velice zdatné turisty, jsme tedy plni očekávání, co nás čeká.
Už pohled shora naznačuje, že to nebude lehké. A taky není. Je zde sice velké množství jisticích řetězu, sestup je ale i tak velice náročný. Vysoké převisy, kde není vidět kam dat nohu, úzké žlaby, kam je problém se vlézt s těžkým baťohem, mokrá skála a spousta dalších technicky náročných prvků. V několika místech Martina sundává baťoh, aby byla schopná vůbec nějak slézt o kousek níže. Musíme si různě pomáhat.
Další velice zajímavá část dne je za námi. Zbývá nám už jenom sejit k jezeru, kde budeme nocovat. Jsme tu velice brzo, ale dál se nám už nechce. Vybíráme si nádherné místo pro stany, kousek od okraje prudkého spádu do údolí. U jezera je plechová bouda, ve Fagaraši označovaná Refuge, v které jsou palandy na přespáni. Polovinu boudy už okupuji místní Rumuni, v druhé půlce děláme večeři. Během ní se dozvídáme, že toto místo je známo velice silným větrem, který zde běžně dosahuje až 150km/h. Tato informace ne že by nás znepokojila, ale pro jistotu děláme z kamení alespoň malinkou zítku kolem stanu a pořadně ho kurtujeme. Olda s Martinou se rozhodují, na přespání v boudě. Srabi.
Vítr opravdu síly, my jsme ale v klidu a jdeme spát.

Den osmý (neděle 15.7.)

Nevím, jestli je už dneska nebo ještě včera. Vítr se stanem cloumá na všechny strany, ale zatím žáden naznak problému. Šíleně mě štve rachot, který vydává plachta stanu, snažím se ji proto nějak zatížit. Svítá a já se budím čím dál tím častěji. Vítr je příšerný. Hlavní tyč stanu se různě kroutí a stan se částečně bortí k zemi. Je ho třeba často srovnávat.
Vstáváme brzo a rychle balíme. Mam sbaleno, chystám se zbortit stan. Ještě upravuji baťoh a v ten moment praská tyč stanu. Jsem na sebe naštvaný, že jsem to neudělal dřív. No alespoň jsme na tom s Oldou stejně. Nechal totiž stan postavený venku a jeho tyčky taky nevypadají nejlépe.
Po snídani, opět v mlze, vyrážíme. Dnešním hlavním cílem je turistické centrum Balea, které je u vjezdu do silničního tunelu pod hřebenem Fagaraše. Během cesty Martinu potkává tragedie. Ztrácí jednu hůlku, která ji padá z prudkého svahu. Dobrých deset minut se snažíme pomoci tenkého lana a dalších hůlek o záchranu. Marně, alespoň jsme pobavili skupinku rumunských turistu.
Ještě dopoledne mlha ustupuje a začíná být horko. Z hřebene je vidět na 400m níže položené Balea. Spousta aut, spousta lidi. Rozhodujeme se, zda má smysl tam sestupovat a pak se zase hrabat zpátky na hřeben. Nakonec jdeme dolu. Vidina nějakého jídla a piva nás táhne dolu.
Dorazili jsme do centra ruchu ve Fagarashi – Balea. Po prvotním vyprázdnění odpadků, jsme vtrhli do chaosu změtí lidí a aut. Po projití kolem stánku jsme se usadili ve fastfoodu u vjezdu do tunelu. Po komunikačních problémech jsme si dali nějaké čevapčiči, které jsme přímo sežrali. K tomu salátek, pivečko. Olda koupil nějaký ovčí sýr, který „žereme“ solený. Zajímavé je pozorovat řidičské umění Rumunů ve vozech od Dacie až po BMW. Čím více troubím, tím lépe. Když se cpu, tak mám přednost. Jinak je to turistické centrum, kde si boháči jezdí vyvětrat svoje zadnice. Tomu odpovídají i ceny všeho kolem, co člověk má ale dělat. Kupujeme ještě nějaký sýr a uzené maso od bačů, a vyrážíme dál, zpátky na hřeben.
400 výškových metrů dává pořadně zabrat. Útěchou jsou nádherné výhledy z hřebene. Všude zeleň, sem tam nějaká skalka, jezírko a hlavně klid. Balzám na duši.
Únava se evidentně dostavila, na některých je to ihned vidět, je ale hezky a tak bychom dneska chtěli co nejdál. Procházíme kolem nádherného jezírka L.Capra a stoupáme na hřebínek pod stejnojmenným vrcholem. Zde se rozhodujeme, že náš dnešní cíl, bude v dáli postavená červená bouda, Refuge Fereastra, v které přenocujeme. Vypadá to sice nehorázně daleko, ale po necelých dvou hodinkách chůze jsme tam. Cestou jsme využili sněhové pole ke zrychlení postupu, povedlo se nám taky nabrat vodu, které je na Fagaraši velice málo.
Po ubytování začínají orgie. Přímo žereme to, co jsme nakoupili. Opravdu se to nedá nazvat jinak než žranice. Několik druhu sýru, uzené masa, špek, česnek, pečivo, hořčice …………. Ještě teď se mi zbíhají sliny.

Den devátý (pondělí 16.7.)

Nevím kolik je hodin, je ještě tma, ale probudilo mě otevření dveří do boudy, které drhly o podlahu a o zborcený strop. Někdo nakouknul a zase odešel. Navíc slušně zavřel.
Druhé probouzení je o poznání lepší. Obloha bez mráčku, po tradiční zimě a mlze ani památky. Dneska bude pařák. Ranní rozcvičku nahrazuje prudký stoupák do sedla Portita Arpasului, kde je Draculovo okno, taková pěkná díra přes skálu.
Při nástupu na hřeben si opět prověřujeme své lezecké schopnosti. Je třeba překonat několik skalnatých výstupku zajištěných řetězy. Kolem chodníčku je několik pomníčku, dva z nich jsou věnované českému a slovenskému občanovi. I když v dáli je spousta mraku, je teplo a slunečno. Po travnatě skalnatém hřebeni docházíme na vrchol Vf. Mircii Poprvé spatřujeme náš hlavní cíl. 2544m vysoký vrchol Vf. Moldoveanu. Nejvyšší vrchol Rumunska. Je daleko a už teď je nám jasné, že dneska na něm nestaneme. Trošku nás to štve, protože je nádherné počasí a bylo by škoda, kdyby zítra bylo hnusně.
Sestupujeme asi 200 výškových metrů k jezeru I. Podu Giurgiului. Sestup nám dal fyzicky zabrat a tak polední přestávka na oběd přijde vhod. Jezero, jako většina, které jsme potkali, je plné rezavých plechovek. Dochází voda a tak i přes plavající mrtvolku krtka nabíráme plné lahve. Převařená „krtková“ voda nemůže uškodit.
Ze sedla Saua Podragului je pár kilometrů od nás vidět turistickou chatu. Pomyšlení na pivo nás láká k návštěvě, proti je vidina prudkého sestupu a nutnosti opětovného výstupu na hřeben. Raději dál pokračujeme chodníkem po hřebeni.
Kolem páté odpoledne přicházíme na krásnou travnatou louku, ideální místo pro nocleh. První úkol je jasný. Je třeba spravit polámané tyčky od stanu. Mému stanu postačuje oprava pomoci hliníkové trubičky, kterou překleneme zlomeninu tyčky. Oldové tyčky jsou na tom hůře. Vytahuji náhradní tkaničky do bot a vážeme s nimi podélně rozštípnuté tyčky. Opravy se povedly, stany stoji, můžeme si užívat večerního klidu a sluníčka.
Nejde to jinak než opět použit citaci z deníku:

„Jsme po svačině. Opět žranice jak při zabíjačce. Tentokráte rybičkové menu. Plechovky vylízány do sucha. K tomu kafíčko a zákusek v podobě čokoládové tyčinky a to vše v cca 2350 m.n.m.“.

Nádherný den s nádherným západem slunce zakončujeme velkolepou večeři z instantních nudli. Je to poslední večer před velkým útokem na nejvyšší horu Rumunska a tak je třeba tělo na to pořadně připravit.

Den desátý (úterý 17.7.)

Sluníčko, obloha bez mráčků. Za celou dobu našeho pobytu v horách vyrážíme v rekordním čase. Je 8:45 a my už jdeme, stal se zázrak.
Chodníkem přes louky nejdříve docházíme do sedla Saua Drzanetei, kde jsme opět trochu v rozporu s místním psem. Moldoveana je na dosah. Je třeba vystoupat skalnatým hřebenem pouhých 200 výškových metru a jsme tam. Ještě jsem v sedle a už teď mě z toho prudkého svahu bolí nohy.
Nakonec to nebylo tak hrozné. Víc než ten kopec mě štvala velká skupina lidi, která šla proti nám dolů. Pořad se motali a tak neustálé zastavování a míjení se s nimi mi bralo více sil než vlastní kopec. Jsme na vrcholu. Ale ne tom nejvyšším. Zatím jsme na Vf. Vistea Mare. Dalo by se říct takový předvrchol. Tudma se budeme vracet a tak zde necháváme batohy a vyrážíme nalehko.
Konečně vrchol. Něco málo po desáté hodině je Moldoveana naše. Loni když jsme byli na nevyšší hoře Balkánu, byla zima a mlha. Letos nám to vyšlo. Díky počasí se kocháme nádhernými rozhledy. Všude dokola samé hory, údolí, jezírka. Fotíme, neodmítneme štamprli od našich krajanů, které jsme zde potkali, vykuřujeme doutníky, které tahám z Brna.
Po hodince a půl odcházíme. Bylo tu krásně, ale je třeba jít dál, pomalu směřovat domů. Scházíme pod vrchol do sedla Portita Vistei. Ze sedla odbočíme na sever, do městečka Victoria. Před tím musíme ještě na druhou stranu hřebene pro vodu. Měli jsme poslední litr.
Chodník ze sedla zpočátku prudce klesá kamenitým žlabem. Po úvodním sestupu se dostavami do obrovského zeleného údolí, kterým kolem řeky budeme pokračovat celý zbytek dne. Obrovským tempem nás dohání bača. Peťa se mu opět snaží vysvětlit že na svých hodinkách má nastavený náš středoevropský čas, bača evidentně nechápe a rychlým tempem mizí dál v údolí.
Po několika hodinách chůze po loukách a lesích jsme konečně v „civilizaci“. Dorazili jsme na louku u rozestavěného domku. Zde zakončujeme dnešní den a vlastně i pobyt v horách. Blízkou řeku využíváme k první koupeli ve Fagaraši. Tělo už to opravdu potřebovalo. Vypadá to na hezkou noc a tak kašleme na stany a zůstáváme pod širákem.

Den jedenáctý (středa 18.7.)

Ve čtyři ráno mě budí řev motorové pily a nákladní auto, které se kousek od nás na naší louce otáčelo.
Počasí je zase nádherné, vypadá to opět na velký pařák. V devět vyrážíme prašnou silnici do Victorie, z které chceme jet autobusem někam na vlak. Pohorky už nenávratně skončily v batohu a tak nohy v sandálech nevypadají moc na to, že se včera večer koupaly.
Z lesa se dostáváme na otevřené prostranství. Začíná nám být nehorázné horko. K tomu všemu se přidává nekončící rozpálená cesta do Vistorie. Procházíme nějakým průmyslovým místem někde na okraji Victorie. Nevíme moc kudy kam dál do centra městečka. Sám od sebe nám zastavuje domorodec v pickupu značky Dacia. Vysvětlujeme mu, že chceme do Victorie a pak na vlak, kterým pojedeme do Brasova. Snaží se nám vysvětlit, že z Victorie vlaky nejezdí, což my víme. Někam jedeme, nevíme kam, ale jsme rádi, že nemusíme pěšky. Na okraji městečka jsou polorozpadlé paneláky, obdobného stylu jako můžeme vídat u nás. Úroveň bydlení je ale někde jinde. Připadám si jak v šedesátých letech minulého století.
Dovezl nás až na vlakové nádraží do Ucea, kde jezdí vlaky přímo do Brasova. Po pár minutách přijíždí klimatizovaný vláček, což je v tom úmorném horku spása.
Nádraží Brasov je postavené v klasickém komunistickém stylu. Ve vestibulu plno lidí čekajících na vlak někam. Je zajímavé sledovat, co všechno sebou vezou, výjimkou nejsou ani dveře od auta.
Batohy ukládáme do nádražní úschovny, která vypadá velice seriozně. Množství zavazadel svědčí o tom, že zde asi nejsou problémy. V Brasově nám zastavuje rychlík, který jezdí až do Prahy. Je to ten samý, kterým jsme přijeli do Rumunska. Jediný zádrhel je že jede až v devět ráno což je za dvacet hodin, které musíme přežit někde ve městě.
Vydáváme se z cílem najit něco k jídlu a k pití. V jedné z bočních uliček hlavní třídy vedoucí od nádraží, jsme objevili restauraci, nebo spíše jídelnu. Poroučíme si polévku, housky, nějaké maso, či klobásy, k tomu pivo. Martina nekompromisně odmítá žebrající děti ulice, které se nebojí přijit až ke stolu v jídelně. Za 17 Lei to byl velice vydatný oběd. Přesouváme se pouze ven na zahrádku, kde trávíme celé odpoledne. Pivo, zákusky, nějaký ten salátek, čevapčiči.
Zde se hodí opět pár citaci z deníku:

„Paní provozní je z nás zcela rozhozená. Jakmile nás vidí, jak si znovu něco objednáváme, zmůže se jen na upřímný smích. Něco takového asi jen tak nevidí. Tolik toho sežrat a vypít.“.

Neustále je třeba odhánět žebráky, kteří s vidinou nějakých drobných od západoevropanů se u nás často objevují.
Skoro za tmy vyrážíme dál do města. S Oldou máme jasný cíl. Zapadnout do hospody. Trošku delší procházka mě už nebaví a tak další postup bojkotují. Nikam už nejdu. Nakonec zapadáme do nějakého non-stopu. Po pár pivech se vydáváme zpět na nádraží, kde přečkáme zbytek noci.

Den dvanáctý (čtvrtek 19.7.)

V nádražní hale, bylo spoustu lidí a nehorázný smrad, sedíme proto na nástupišti. Obsadili jsme lavičky vedle jednoho bezdomovce. Ten v klidu pokračuje ve svém spánku, s ničím nás neotravuje, nic po nás nechce.
Přichází skupinka děti ulice čichajících ze sáčku toluen. Zfetovaní parchanti jsou vytrvalí. Stojí snad jen metr od nás, pořád něco chtějí. Martina si provokativně zapaluje cigaretu. Situace s nimi je nepříjemná. Máme strach z násilného zakročení vůči nim, nevíme, co bychom pak mohli čekat. Naštěstí odcházejí a my tak v klidu můžeme dočkat rána.
Vlak přijíždí celkem na čas. Kupečka vlaku jsou identická jako při cestě do Rumunska. Kupé si opět upravujeme karimatkami a jdeme spát. Začíná být pořádně horko. Všechno je teplé, nic nedá pít ani moc jíst. I když člověk jenom sedí tak z něho teče pot. Flákáme se. Nikomu se nic nechce. Přes otevřené okno proudí do vlaku horký vzduch. Malou záchranou jsou piva zakoupené v jídelním voze. Na nějakou dobu zastavujeme mezi poli. Vzduch se nehýbe a tak teplota v kupé stoupá. Něco takového jsem ještě během cestování nezažil. Několikrát po sobě navštěvujeme skoro sousední jídelní vůz. Je v něm příjemná teplota a mají dokonce studené pivo. I když je už venku tma a zdá se, že vedro polevilo, rozehřáté kupé nám dává pořad zabrat. Roztavené gumové bonbóny je problém sníst, horky salám má zajímavou chuť, minerálka je tak teplá, že se nedá pit vůbec a z jídelního vozu dostáváme špatné zprávy, že došlo pivo. Snažíme se spát, nebo spíše dřímat, v tom horku to ale moc nejde.
Vlak v Rumunsku nabral asi dvouhodinové zpoždění, které postupně stahuje. V noci projíždíme Budapešti, Bratislavou……..

Den třináctý (pátek 19.7.)

Dle jízdního řadu jede vlak z Břeclavi do Brna něco přes půl hodiny. Sleduji hodinky, abychom se začali včas balit. Rozhoduji se, že po 15 minutách od Břeclavi všechny zbudím a začne balící procedura. Nastává ten pravý čas. Z okna pozorují krajinu a najednou zjišťuji, že vidím velké vlakové nádraží a vedle Tesco. Jsme v Brně. Vlak najednou zastavuje a my máme všechno vybalené. Rychle všechno tlačíme do batohů, které vyhazujeme z okna na nástupiště, vlastně všechno letělo oknem ven. Jsme venku, cestující nám ještě podávají nějaké zbytky věci, které jsme nechali ve vlaku.
Je půl třetí ráno. Přesouváme se do nádražní čekárny, kde trávíme zbytek noci. Jedním z prvních vlaku se pak vydáváme do Ostravy a pak do Frýdku, kde celou akci zakončujeme u piva v Čekance, v místě kde jsme výlet zahájili.
 


Foto


Diskusní téma: Rumunsko 2007

Datum: 02.03.2011

Vložil: Petr

Titulek: voda

Po převaření bude i voda z krtka dobrá. Zvlášť když se pak preventivně zapije vodou ohnivou.

—————

Datum: 11.10.2010

Vložil: Tomáš

Titulek: voda

brát vodu z ples se z higienických důvodů nedoporučuje, mohli jste chytnout pěknou hoňku..:) pokud to jde, tak brát tekoucí, je ji tam dost, skoro u každy refuge, když jste sešli z vf. scarfa, tak 5min od ref je voda..:)

—————