Montérské putování

Poprvé a asi i naposled


Když jsem někdy začátkem května dostal email s odkazem na stránku akce pod názvem "Montérské putování" měl jsem ihned jasno co budu dělat o víkendu 24.-25.5.2008.

100km trasa s limitem 26h je stejná už 30 ročníku: Ostravice hotel Montér - Staškov "Albinovo náměsti" - Ivančena - Lysá hora - Gruň hotel Charbulák - Slavíč Kolářová chata - Prašivá turistická chata - Krásno soukromá chata 0290 - Na přelači turistický rozcestník - Visalaje stará turistická chata - Šance přehrada - Mazák turistický rozcestník - Ostravice hotel Montér.

Dvoje boty, jidlo, pití a hůlky. V 5:00 sedám do auta a vyrážím sebrat dalši blázny co se taky dali na tento pochod. Ve Frýdku jsme už všichni. V pěti se řítime na Ostravici, kde nechaváme auto. Na lavičkách před hotelem Montér se zapisujeme na 100km trať a vyražimé po silnici přes Staškov na Ivančenu. Prvni kilometry ubíhají rychle a jednoduše, na nohách sandálky. Na ivančeně první delší pauza. Mažu nohy lekařskou vazelinou a obouvám pohorky. První kontrolní bod máme za sebou. Na rozcestníku visí kleštičky pro orientační běh. Cvakame si listečky a vyražime na Lysou horu. Jde tady o čas tak to švihame po sjezdovce přímo nahoru. V čase +2:50 od startu a po 12.7km si davame do listečku razitko jako dukaz splnění kontrolního bodu. Polivka, pivečko, namazat znovu nohy a jde se dál. Na Charbulák je to přes údoli. Takže po červené na Vyšní Mohelnici, zelenou dolů do Bezručová údoli, žlutou a zelenou až k chatě Charbulák. Na Vyšní Mohelnici, znovu mažu nohy a nazouvam sandálky.

V čase +5:45 od stratu si razitkujeme listečky v chatě Charbulák na Gruni. Pivečko, svačinka, zatim panuje klidna nálada, jde se dobře. Zatim máme za sebou 24.5km. Je třeba vyrazit dál ke Kolařově chatě na Slavíči. Přes Bílý Kříž až pod Malý Polom se jde dobře. Mírně zvlněný terén, chodník s proměnným podkladem. U malého Polomu schazíme na asfaltovou silnici, kterou je třeba jít asi dva kilometry, pořád z kopce. Tady je už pociťovat únava v týmu. U rozcestniku na konci asfaltového klesáni dělame delší pauzu. Krásně nám svítí sluníčku a tak se rozvalujeme na rozehřatém asfaltu. Tuto pohodu však přerušujeme a vydavame se dál. Největším tahounem dalších kilometru je fakt, že na Slaviči si dame polivku, pivečko a možná i něco víc.

Po 41km v čase +9:40 od startu konečně sedíme na venkovních lavičkach před chatou na Slavíči. To co bylo tahounem v posledních kilometrech se stáva realitou. Odpočiváme, doplňujeme energii a zasoby. Další postup je jasný. Po hřebení se dostat až na Prašivou. Vyražíme. Až někam k Ropičce jde vše velice dobře. Vede se nám udržovat brutální tempo, které přerušujeme par odpočinky s nádhernými výhledy. Jelikož šlapu pořád v sandálech mívám občas problémy s překonáním podmačených oblastí. Ponožky jsou totalně prosakle od vazeliny, kterou se snažim co nejčastějí aplikvat na chodidla. Voda se tak nedostava na kuži. Na kotáři přicházi krize na Vlastičku, naši jedinou ženskou část výpravy . I rychlostní tahoun Petr má už problemy s klouby a tak se rozhoduje že půjde domů, má to domů co by kamenem dohodil. Oba se rozhodují co dál. Chtěji sejit dolů, Vlasta se na to už ale moc necítí. Na konec se ji povedlo sehnat odvoz z Prašivé. Pomalým tempem pokračujeme na Prašivou, kde jsme těsně před zavirací dobou v čase +14:30 od startu. Zatim máme za sebou 58.7km. Posilujeme se svačinkou a pivečkem. Čekáme společně na odvoz našich dvou členu. Neušli sice celých 100km, ale i tak je chvalime za tento výkon. My zatim taky nevíme co nás dál čeká.

Smráka se a tak vytahujeme čelovky, měníme baterky a vyražíme hledat soukromou chatu na Krasně s čéslem popisným 0290. Asfaltovou silnici scházíme do Vyšních Lhot a pokračujeme po hlavní silnice přes Pražmo do vesničky Krásno. Je sobota večer, a na Pražmě to žije. Lidí se toulaji po vesnici, v dáli je slyšet hudba z právě probihající vesnické zábavy, všichni se baví. Jenom naše trojice se procházi po vesnici s čelovkama na hlavě, baťužkem na zádech a hůlkama v rukách. Někteří na nás podivně koukají, jak na blázny. Autobusová zastávka u restaurace Ondráš se pro nás na 10min stáva odpočinkovým utočištěm. Musíme jít dál. Hledat chatku. Naštěstí slibené značení až chatce je opravdu presizní a tak ji v čase +17:30 od startu nalezáme bez sebemenších problému. Utulná malinka chatka na úboči Trávného je vyhřatá, vítá nás veselý hostitel. Přichazíme právě v čas. Jedná skupinka podobných bláznu právě odcházi a tak se usazujeme u stolu. Dostaváme čaj, guláš a něco na posilnění duše :). Odpočiváme, povídame se. Hostitel se velice diví naši obuvi. Už viděl kde co, ale v sandálech ujít tolik kilometru ještě nezažil. Mažu nohy a na noční pochod terenem nazouvam pohorky.

Loučíme se a vyražíme lesní cestou na Přelač, kde na rozcestníku nalezáme značkovací kleštičky. Milý chatař nám zdělil, že někteří z Přelače na Visalaje chodí navíc přes vrchol Trávného. Jelikož nepotřebujeme zvyšovat kondičku volíme méně brutální asfaltovou cestu úbočím Trávného. Těch pár desítek kilometrů co máme za sebou už dáva o sobě znát. Různě posedaváme po silnici a pomalu se plížíme k Visalajím. Konečně doražíme zpět na zelenou značku vedouci z Trávného na Visalaje. Na lavičkách trávíme hodně času. Nikomu se nechce dál. Únava dolehla i na mě. Nakonec se odhodlavame a vyražíme dál. Péťa už toho má plné zuby, jde hlemýždím tempem. Nohy, svaly, mozek už nechtějí pracovat. Jdu sice o něco vepředu, ale z povidání Petra a Martina jsem pochopil, že Visalaje bude asi konečná. Pro Péťu určitě. Hlavou se mi honí různe myšlenky. Je mi sice fajn, ale když i Martin to vzdá tak co budu dělat. Cítim se dabře, ale sám pokračovat nemohu. Z visalají je to ještě kus cesty, Bezručovo údoli je dlouhe a hluboké, určitě bez mobilního signálu, co když se mi něco stane. Rozhodnuté je jasné. Sám dal nemohu. Už přemyšlím jak se dostanu pro auto. Autobusem do Frýdku a pak vlakem na Ostravici. Konečně sedim na autobusové zastavce na Visalajích. Doražim tam v čase +21:15 od startu. Po 83km se cítím zatim celkem dobře. Je pořad tma a tak na mě ještě nedolehla únava, která přichízi vždy se svítáním. Po chvili doraži Martin s Petrem. Petrovo rozhodnutí je jasné. Velke vyčerpání, jede domů. Překvapuje mě Martin. Namažeme nohy, rohlik a jdeme dál. Nic nenamítám a začinám se připravovat na dalších 20km. Chodidla v pohorkách se už ozývají, ale mam strach nazout sandály. Musím to vydržet.

Na zastavce nechaváme Péťu, kterému jede za chvíli autobus a vyražíme dál. Ten kilometr co je na Ježanky je krize. Nemohu rozejit nohu. Svaly tuhnou. Začínáme sestupovat po modré značce do Bezručová údoli. První kilometry, kdy se jde terenem z kopce probihaji v dobre náladě. Po přesunutí se na asfalt začína krize. Začíná svítat a problém je tady. Martin má problémy s chuzi, mě sejmula celková unava. Nadaváme si, že jsme nejeli s Peťou, a jak mu je asi fajn. Cesta ubíha příšerně pomalu. Dělame deset kroků a odpočiváme. Najednou padlo rozhodnutí. Kašleme na časový limit, na nejbližších lavičkách dame hodinkový chrupec aby se těla vzpamatovaly. Můj mozek měl z tohoto rozhodnutí šilenou radost a tak se zbláznil. Začínám mít vidiny. Vidim odpočivadlo, šikmá střecha budky s lavičkama je už jenom kousek. Martin už nemá silu ani oponovat. Až se doplahočim k budce zjišťuji, že to není šikmá střecha ale větev šikmo nad silnici. Smutně pokračují dál. V dáli vidím větší plochu, něco jako parkoviště a v jeho rohu otevřená budka. Po předchozí zkušenosti dělam několik prudchých pohybu hlavou aby se mozek vzpamatoval. Budku vidim stále a tak je to jasné. Odpočinek se blíží. Jak velké bylo mé sklámání, když z budky se vykloubala skupina větví. Blázním, lehám si na prostředek cesty. Najednou do mě kope Martin ať vstávam, že tady chrnět nemohu. Zmateně se stavim na nohy a pokračuju. Sluníčko naštěstí vylezlo na obzor a tak se mi nálada zlepšuje, psychická únava odcházi a ja ožívám. Žiju, hýbu se, pouze mě trochu páli chodidla. Martin je na tom hůře. Nohy nechcou už fungovat. Sedíme u hráze přehrady Šance. Přesvědčují Martina, že musíme dál. Už jenom 6km a máme to za sebou. Chuze po silnici od hráze dolů pod Mazák ještě se dá. +24:45 od startu si cvakame poslednima kleštičkama teto akce naše listečky u rozcestníku Mazák. Vcházíme na hlavní cilnice a přichází poslední Martinová krize. Vidina nekonečně dlouhe rovinky vedoucí do Ostravice ho ubijí. Nakonec jsme to přežili. V čase +25:15 máme za sebou 100km pěšky a zapisujeme se opět na poslední kontrole na hotelu Montér. Dostavame upominkový diplom a vyroční perník. Sedáme do auta a tím ukončujeme tuto jedinečnou akci.

Opět zajimavý zážitek. Povedlo se nám splnít časový limit 26h. Osobně to považuji za další posunutí své hranice. Škoda jen že se jednálo o poslední ročnik této fajn akce.