Merida Bike Adventure 2008

Měsíce, týdny, dny před závodem

Jak už to tak bývá, při brouzdáni po internetu narazíte na spoustu zajímavých i nezajímavých stránek. Při prvním otevřením stránky http://www.bike-adventure.cz, jsem si myslel, že jsem špatně. Že jsem zase narazil na stránky závodu, při kterém ti "blázni" závodí jako by šlo o život. Nedalo mi to a proklikal jsem až charakteristice závodu. Ještě jsem nedočetl první odstavec a už jsem věděl, že tento závod podstoupím. V prvním odstavci charakteristiky závodu stojí: "Svým charakterem to rozhodně není akce uzavřená pouze pro výkonné závodníky, ale vlastně pro všechny, kteří mají doma horské kolo, občas si na něm někam vyrazí a chtějí si vyzkoušet něco nového."

A oč se vlastně jedná?

"Pro Bike Adventure potřebujete horské nebo trekingové kolo, partnera či partnerku do dvojice, chuť poznat něco nového a volný víkend. V pátek večer dostane každá dvojice mapu závodního prostoru se souřadnicemi přibližně 35 kontrolních stanovišť, každý den před startem etapy doplněné bodovými hodnotami jednotlivých kontrol a může se vyrazit. První den je časový limit 6 hodin, v neděli už pouze 4 hod. Úkolem je s pomocí turistické mapy vybrat a v terénu pak nalézt kontrolní stanoviště a tu nejrychlejší cestu mezi nimi. Správně si zvolit kontroly, které odpovídají vašim fyzickým i navigačním schopnostem, je stejně tak důležité, jako natrénovaná kondice. Kdo neoplývá fyzičkou, může svého odvěkého soupeře z maratonů porazit právě díky zkušené práci s mapou. Záleží také jenom na vás, jestli ve stanoveném limitu najedete 100 km s hlavou mezi řidítky a jazykem na vestě, nebo urazíte sotva třetinu, ale zato si dáte cestou v hospodě pár piv. Zážitky čekají na každého.

Máte blízko k pohybu v přírodě a myslíte si, že Bike Adventure by mohlo být to pravé pro vás? Není nic jednoduššího, než to zkusit. Na tratích podobných závodů potkáte klasické bikery, lyžaře, lidi startující na alpských maratonech, orienťáky i horolezce. Ale samozřejmě hlavně spoustu nadšených hobíků - víkendových sportovců pro zábavu."

Rozhodování o možném partnerovi pro závod bylo celkem jednoduché. Jediný kdo se na takovou bláznivou věc dá, je Martin. A taky, že jo. Stačilo napsat mejla a ještě ten den bylo rozhodnuto. Jede se.

Začaly dny a týdny brutálních příprav. Denně jsme najezdili několik desítek kilometrů, o víkendech jsme vyráželi na sto kilometrové výjezdy do hor. Oba jsme začali denno denně jezdit na kolech do práce, odpoledne jsme se sjeli na jednom z okolních kopečku Beskyd. Osobně jsem na sobě pozoroval výkonnostní a vytrvalostní pokroky, to že jsem před týdnem nemohl urazit na jeden zátah 70km po silnicích je minulosti. Změnu doznal i jídelniček, z kterého zmizel alkohol, včetně piva, tučné jídla, nadměrné požívaní sladkosti a podobně. Dali jsme se na zdravou výživu, abychom naše těla dobře připravili na závod.

A teď jak to bylo doopravdy, aneb předchozí odstavec ještě jednou. Rozhodnuti padlo a život běžel dál. Pozdně večerní vyjížďky jsem aplikoval sice nadále, ale 15km denně je pro takový závod málo. Pořad jsem si říkal, že zítra začnu jezdit víc, ale to zítra se neustále oddalovalo. Je sice fakt, že jsem začal sem tam jezdit do práce na kole, což vycházelo na 70km denně, ale nějaká pravidelnost chyběla. Společné tréninky probíhaly taky, většinou se ale strhly v popojíždění od hospůdky k hospůdce. Jednoduše řečeno, tréninkový program se nám tak nějak vymkl z pod ruk a najednou nastal týden před závodem.

My jsme měli jasno. Jedeme se pobavit, zkusit si něco nového a pojedeme na pohodu. Týden po závodě se chystáme na 14 dnů do Švédska, a tak jakékoliv zranění nepřipadá v úvahu, to je naše priorita. Jsou ale i jiní, a ti tam jedou s myšlenkami na vítězství, vidím to na kamarádovi, který se řádně připravoval. Koukáme spolu do mapy Brdů, a je nám zcela jasno kde se závod bude odehrávat. Brdy v okolí Dobříše nejsou moc velké a jsme si proto jistí, že vše se bude motat v lesích severně od Dobříše. Ujasňujeme si, kterých cest se dá využit k rychlému postupu a kterým se raději vyhnout, promýšlíme důmyslné strategie nad možným postupem, atd.. I když vlastně nevíme nic, je nám všechno jasné a jsme připraveni.

Pátek 25.7.2008, den před závodem

Závod se koná na druhé straně republiky, musíme tedy vyrazit už v pátek. Ráno dobaluji poslední věci, kontroluji jestli mám všechno připravené a vyrážím do práce. Celé dopoledne se spíše jenom poflakuji, myšlenkami jsem už totiž v Čechách a na práci nezbývá mozková kapacita. Konečně je čas oběda a pak adios práce a Beskydy, tento víkend patří Brdám. Martina vyzvedávám v Ostravě a pak už směr Čechy. Až někam za Vysočinu lije jak z konve, průtrže mračen, se střídají s mohutnými lijáky. Začíná nám to krásně, jestli tak bude celý víkend, bude to víc než nová zkušenost.

Promotáváme se Dobříšem a spolu s několika dalšími auty přijíždíme do centra BA 2008, kde nás pořadatele ihned odkazují do kempu. Je něco kolem páté a v kemp je už solidně zaplněný. Zmateně popojíždíme mezi stány hledajíc nejvhodnější místo pro stan, který po náhodném nalezení Pepra stavíme vedle něho. První co mi řekl, bylo "Vše je jinak, než jsme si v práci naplánovali." a pak mi ukázal mapu, kterou dostal při registraci. Kontroly rozeseté po celé mapě Brd, která je v měřítku 1:50000. Jsem stejně překvapený jako on, něco tak velkého jsme nečekali.

Stavíme stan a jdeme na registraci. Tam dostáváme mapu, pokyny, SI čip a startovní čísla. Cestou k autu se stavujeme na nějaké to pivečko a pak už jdeme připravovat. V mapě jsou sice zakreslené kontroly, nejsou tam zatím zapsané bodové hodnocení kontrol, ty se dozvíme každý den až po startu. Jednotlivé kontrolní body budou mít každý den jiné bodové hodnocení a některé z nich budou mít nulovou hodnotu. Nejde proto si den předem naplánovat trať, lze pouze teorizovat.

Děláme alespoň základní přípravy. Proti vlhkosti oblepujeme mapu průhlednou samolepící páskou, zakreslujeme si do ni možné varianty postupu, zkoumáme vrstevnice a podobně.

Sobota 26.7.2008, první den závodu

Startujeme až v 11:06, máme proto spoustu času na přípravu kol a všeho potřebného na závod. Orientaci si beru na starost, montuji si proto na kolo mapník made in doma. Martinovi montujeme na kolo Jo-jo, na kterém je pověšený SI čip. Poslední kontrola kol, upevnění mapníku, obsahu kapes a můžeme vyrazit do startovacího prostoru. Najednou startuje vždy 10 dvojic, rozmezí jednotlivých startu je 3minuty. Pole je řádně promixované, s námi totálními amatéry startuji profíci z řad mistru republiky či Evropy. Atmosféra v okolí startu je na nejvyšší úrovni.

Na světelné tabulce na seřadišti se zobrazuje náš startovací čas. Všichni povinně musí vynulovat své SI čipy. Po odjetí skupinky před námi se posouváme na startovací čáru. Poslední sekundy ubíhají a právě teď startujeme. Celá skupinka se hrne rychle dopředu. Začátek je jednoduchý, podle fáborku dojet do místa, kde nám budou sdělené bodové hodnocení jednotlivých kontrolních bodů. Po pár minutách lesem přijíždíme na, jakoby planinku kde dostáváme lístečky s bodovým hodnocením. Zastavujeme a urychleně přepisujeme body do mapy. Útěchou je, že náš plán z včerejšího večera bude uskutečněn. Kontroly, které jsme si vybrali, nemají 0 a tak bez většího přemýšlení se můžeme vydat do ostrého závodu.

Vsuvka: Rozmístění jednotlivých kontrol, s bodovým ohodnocením v jednotlivých dnech a naši trasu, si můžete prohlednout na této mapě.

 Vyrážíme dobýt KB 32 (kontrolní bod), který je kousek od Dobříše, navíc je na žluté turistické značce, tak by neměl být problém s jeho nalezením. Do města naštěstí nemusíme a tak dojet na KB 32 bylo opravdu jednoduché. Zastavují u praporku a v tom slyším ten zvuk. Zvuk, který cyklista tak nenávidí. Zadní kolo je v háji. Ujeli jsme všeho všudy pár kilometrů a už defekt. Při výměně duše mi nadávky letí z huby jedna radost, ale na druhou stranu si říkám, že potkalo mě to na začátku a už budu mít klid.

Na KB 33 už žádna značka nevede a tak se chopím buzoly, otočného mapníku a volím směr. Proplétáme se lesními cestičkami, a když narazíme na hlavní silnici vím, že jsme dobře. Za nádherného počasí střídavě projíždíme louky a lesy, sem tam nějaké to bahničko nás taky nemine. Pořadatele praporek tak trochu schovali za strom, ale tím nás nezmátli.

Čipujeme se a honem dál na KB 2. Po místních komunikacích projíždíme Lhotku a Svaté Pole. Malé vesničky, každá z jedné strany rychlostní silnice. Někteří z místních udiveně koukají co se tu v sobotní poledne prohání tolik cyklistu, kteří mají na sobě startovní číslo a přes to jedou každý jiným směrem. Za Svatým Polem odbočujeme doleva a po silnici plné kaluži dojíždíme ke křížku v poli, kde je taky umístěná naše kontrola.

KB 3, který je další v našem pořadí už není co by kamenem dohodil. Svižným tempem se proplétáme mezi kalužemi zpět na silnici. Odbočujeme doleva a vydáváme se k Ouběnicím a pak na Skalici, kde kousek po modré je KB 3. Až do Ouběnic se jede pohodově. Mírná stoupání střídají se s klesáními, pěkné rozhledy po okolí. Po odbočení doleva na Skalici začíná mírné stoupání, kde Martin začíná ztrácet. Věděl jsem, že na tom není dobře, ale tak brzo jsem problémy nečekal. Uvidíme, jak to půjde dál. Přijeli jsme si to přeci užít a ne se strhat do němoty

Další postup je jasný. Návštěva KB 4, který je kousíček od nás. Vracíme se na silnici do Skalice a odbočujeme doprava. Přechází první větší Martinova krize. Obec Skalice leží v pořádném stoupáku, který musíme zvládnout. Jinudy cesta nevede. Snažím se alespoň trošku Martina tlačit. Evidentně mu to pomáhá a tak se pomaličku plahočíme na vrchol vesnice. Mezi tím nás předjely snad všechny dvojice, které se pohybovaly okolo, dokonce i místní důchodce byl rychlejší než my, pravda jel na traktoru, ale na jakém! Konečně jsme tu, na nejvyšším bodě vesnice. Zastavuji na kraji abych počkal na Martina a nemohu uvěřit svým uším. Zase ten průserový zvuk od zadního kola. Nasraný a s hubou plnou nadávek měním duši. Za takovou chvíli a dva defekty, to není normální. Pořadně kontrolují ráfek, nikde nic, vše vypadá tak jak má. Foukání kola mě unavuje víc než nějaký kopeček přes Skalici. Konečně zas na kole míříme lesem po červené. Ze Skalice na KB 4 se rozhodujeme jet po červené. Máme obavy, abychom neminuli odbočku do lesa ze silnice dál na Nečín. KB 4 je v lese, nulové výhledy, ale cyklistu spousta.

Ihned tedy pokračujeme dál. Problémy s mým kolem nás nečekaně zdržely a tak volíme variantu pomalu ale jistě na základnu. Vyrážíme tedy na KB 5. Postup je nám celkem jasný, realita je už horší. Bloudíme v lesích mezi KB 4 a KB 5. Zdržujeme se tady déle než je zdravo. Nalezení této kontroly už pomalu vzdávám. Hlavně se co nejdřív vymotat z lesů a jet raději dál. Konečně jsme z lesa venku a pouze pár metrů od praporku. Alespoň tady nám štěstí přeje. Začipovat se a honem dál.

KB 9 vypadá navigačně i jezdecky jednoduchý. Po polních cestičkách se řítíme do Drhov, a pak mírně do kopečka. Tady Martin nějak oživa a šlape, co to jde. Odbočka doprava, mírně z kopečka k nějakému statku Nový Dvůr, ten objet zprava a jsme u KB 9. Praporek v lese u krásného potůčku, romantické krásné místečko bylo najednou narušeno houfem nájezdníku.

V horku se osvěžuji průjezdem říčky, což jak později zjišťuji, nebylo nejšťastnější řešení. Mokré botky začaly tlačit a tak terénní průjezd po žluté značce až k KB 21 byl pro mě ve znamení hledáni pozice noh v botách. Alespoň, že po té žluté bylo zábavné jet. Zatím jsme většinou stereotypně šlapali po silnicích a tady to bylo pořád doprava a doleva, objet strom, vyhnout se kaluži, z kopečka a do kopečka, nesrazit další cyklisty...... KB 21 je kousek pod Podleským vrchem a tak z louky na jejíž konci je praporek kontroly jsou nádherné výhledy na okolí Dobříše. Jsem v těchto končinách republiky poprvé a tak si užívám krásné okolní krajiny. Než jsme sem dorazili, byli jsme rozhodnutí, že končíme a jedeme přes KB 1 domů, na základnu.

Máme ale víc času než jsme plánovali a tak vyrážíme ještě na KB 20. Podle mapy by se Mokrovraty daly objet i z východu. Vypadá to, ale na jízdu po polních cestičkách, kde máme strach abychom neskončili někde až v Malých Hrašticích. Volím tedy variantu projetí Mokrovrat a po západní cestě sjet ke kontrole. Mapa sice říká, že to bude trochu do kopce a pak z kopce, realita je ale trochu jiná. Do kopce se to ještě celkem dá, ten sešup dolů ke kontrole je ale vražedný. Vlastně ne ten sešup dolu, ale ta myšlenka, že za par minut to pojedeme nahoru. A taky, že jo. Na KB 20 jsme se načipovali a vyrazili zpět na kopec.

Polňačkou kolem koleji se jede ještě super. Odbočka doleva a Martin to vzdává. Je na něm vidět, že už i tlačení kola do takového kopce je problém. Záhy přichází pro něho úleva a odpočinek. Pro mě momentálně totální neštěstí a podlomení psychiky. Další defekt. Mám chuť to kolo rozmlátit a jit na autobus do Dobříše. Vyměnit duši je pohoda, nafoukat ji, je ale utrpení. Martin si alespoň trochu odpočinul a tak další sprint na základnu celkem dobře zvládá. Dostat se z Mokrovrat do Dobříše je celkem pohoda. Pořad mírně z kopečka, po kvalitní silnici. Dobříš pak objíždíme ze severu, trochu ještě bloudíme mezi baráky a pak už přes louku na povinný KB 43. Už na louce začíná hustě pršet. Mraky bylo sice vidět, ale takovou rychlou změnu jsme nečekali.

Za silného deště čipujeme a sprintujeme do cíle. Náš časový limit se blíží. Nakonec to zvládáme v limitu, s 50s rezervou.

Martin totálně vyčerpaný se váli k zemi a je mu jedno, jestli prší nebo ne. Po par minutách se dopotácíme k umyvárně kol a pak už na pivo. Tam už je i Martin v pohodě. U piva kontroluji všechny píchlé duše. Dírka stejného tvaru ve stejném místě a navíc od strany ráfku. Sundávám kolo a podle ventilku hledám to místo. Ihned mi to je jasné. Ochranná paska je mírně posunuta na kraj a vyčuhuje malinka část dírky pro špici. Ostrá hrana té díry je příčinou problému. Pásku tedy pořádně nasazuji a doufám, že zítra bude vše bez problémy.

U auta potkávám vysmátého Pepra, který je zatím první v kategorii mixů. Spolu se všichni vydáváme do venkovních sprch na druhém konci kempu. Během sprchování začíná opět hustě pršet. Déšť je trochu teplejší než voda z hadic a tak je mi to jedno. Voda jako voda. Na cestu zpět kempem si oblékáme jenom trenky a snad jako jediní se přesunujeme v dešti zpět k autům. Suché věci zabalené v ručníku házím do auta a čekám venku stále pouze v trenýrkách, až přestane pršet. Všichni jsou zalezli ve stanech nebo autech, jenom my dva postáváme venku a čekáme až přestane pršet, abychom se mohli utřít a hupsnout do suchých věcí. Za pár minut se opět objevuje sluníčko a tak zbytek večera trávíme v depu u piva a ......

Neděle 27.7.2008, druhý den závodu

Ještě večer byly vyvěšeny sobotní výsledky a taky startovní časy na neděli. Startujeme až v 10:12 a tak ráno není kam spěchat. Než se postavíme na startovní čáru podstupujeme stejnou proceduru jako včera. Po startu opět hromadně vyrážíme do stejného místa jako včera, kde se dozvídáme bodové hodnocení jednotlivých KB pro neděli.

Po zapsaní všech kontrol, chvílí bádáme nad mapou a rozhodujeme, že ani dneska se nebudeme pouštět do Brdských kopců a vyrazíme na stejnou stranu rychlostní komunikace jako včera. Rozhodujeme že sebereme KB 2, přes Obořiště KB 37 a pak přes Dlouhou Lhotu pojedeme k KB 4.

Plán máme a tak přes centrum Dobříše vyrážíme ke KB 2. Centrum zvládáme bez sebemenšího zádrhelu a pak už KB 2 není problém. Tady už to známe ze včerejška. Čipujeme se a spěcháme do Obořiště, kde se chystáme po mostě překročit silnici R4 a po polní cestě dojet na KB 37. Silničáři nám ale připravili překvapeni. Most je totálně uzavřený a ani pěšky se nedá projit. Zvažujeme jak dál. Padesátí bodovou kontrolu si nechceme nechat ujít. Naštěstí jeden z místních nás navádí a tak přes nějakou soukromou zahradu a kolem rybníka jedeme k tunýlku pod silnici. Následné nalezení kontroly je už pouze otázkou dojetí k ní.

A tady přichází můj první dnešní myšlenkový zkrat. Z nějakého důvodu se nevydáváme do Dlouhé Lhoty, ale vracíme se přes Obořiště zpět do Svatého Pole. Odbočujeme doprava a přes Daleké Dušniky míříme na KB 4. Toto nepochopitelné rozhodnutí nás stalo hodně času. Stalo se. Opět musíme vyšlapat na horní konec Skalice, naštěstí dnešní kopec není tak prudký jako včera a tak i Martin ho bravurně zvládá. Alespoň to tak vypadalo, že jede celkem v pohodě. Ze skalice ke KB 4 volíme stejnou cestu jako včera a tak po červené přijíždíme k praporku kontroly.

Loučíme se ze včerejší trasou a jedeme dál po červené do Nečína. KB 6 kam míříme podle mapy nevypadá složitě, ale realita je opět jiná. Někde špatně odbočujeme a tak se trochu motáme kolem chatek, které na mapě vůbec nejsou. Nakonec bez většího zdržení kontrolu nalézáme. Je tu spousta dalších cyklistů a tak se tak trochu společně vydáváme dál.

Přes Hřiměždice jedeme na KB 7. U kostela je právě pouť. Spousta stánku, kolotočů a lidí. S funěním se prodíráme lidmi, kteří na nás koukají jak na blázny. Závěrečné stoupáni ke kontrole je opravdu solidní. Kašlu na to a jdu taky tlačit kolo. Čipujeme a děláme pauzu. Počasí dneska opět přeje, navíc krásná příroda a výhledy na okolí. Co víc si člověk může při odpočinku přát. Snad jedno točené by situaci ještě vylepšilo.

Po žluté se dál vydáváme na KB 8. Lesy, pole, zase les, mírné stoupání a klesání. Pohodová cesta přírodou, daleko od civilizace nás přivádí až k samotným Slapům, kde se zrovna turisté naloďují na výletní loď. Jsme špatně. Žlutá někde odbočila. Musíme kousek zpátky do kopce a pak už je to jen kousek na KB 8. Zatím i Martin vypadá celkem živě, kolo bez problému, prostě pohodový výlet.

K další kontrole je to trochu dál. Přes Dřevníky a Homole míříme na KB 10. Už v Dřevníkách na Martina padá krizovka. Do kopečku kolo tlačí, přitom ojídá okolní švestky a pomalu se plahočí za mnou. Na kopci děláme pauzu a svačíme. Za Homolemi odbočujeme do lesů a proplétáme se po různých silničkách až k hájovně. Dále už pak Modřinovou aleji ke kontrole. Martin je mimo. Už i nakloněná rovina mu dělá problémy. Naštěstí to zvládá a tak po chvilce vyrážíme dál.

Předpokládám, že KB 21 kde jsme už byli i včera, bude náš poslední. Stejně rychle jak jsme se v lese zamotali, se z něho i vymotáváme. Dáváme si ještě pozor abychom nepřejeli odbočku ke kontrole a jsme tam. Rozhodnutí co dál nechávám na Martinovi. Časově ještě zvládneme po žluté dojet na KB 9, nejsem si ale jisty jestli to Martin fyzicky zvládne. Nakonec říká, že jo a tak si zopakujeme včerejší cestu po žluté ke KB 9.

Na kontrole pod statkem Nový Dvůr přichází druhý dnešní myšlenkový zkrat. Místo toho abychom se nejkratší cestou vydali k Dobříši šlapeme kolem statku na silnici vedoucí z Drhové do Dobříše a až po ní se vydáváme na základnu. V Rybníku se vzpamatovávám a cestu si alespoň zkracujeme po žluté značce. Časově jedeme tak akorát, z pár minutami v rezervě. Jsme na předměstí Dobříše, nějaké dva až tři kilometry od cíle. Při sjíždění z kopce mi začíná divně plavat zadní kolo. Ihned je mi jasné co se děje. Ano, další defekt. Únava se dostavila už i na mě a tak nafoukat kolo alespoň do trochu pojízdného stavu je utrpením.

Dojezd na poslední povinný KB 43 a pak do cíle je ještě více krkolomný a na krev než včera. 16 sekund před vypršením našeho limitu se čipujeme v cíli. Zvládli jsme to. I já jsem rád, že jsme už v cíli. Ne že bych byl nějak vyčerpaný, ale únava se už začínala projevovat.

Umýt kolo, odevzdat čip, pivo, nějaké to jídlo, sprchy, sbalit stan a kola a vyrážíme na 420km cestu domů.

Konstatování

Nejeli jsme tam z cílem vyhrát, ale podívat se a zažit něco nového. Přežili jsme bez újmy na zdraví, což bylo pro nás hlavní, ale ani umístění ve třičtvrtině startovního pole naší kategorie nebylo pro nás zklamáním. Řekli jsme si, že za rok znovu, a taky že z příchodem jara budeme s kolem žít.

 


Foto, mapa