Makedonie 2009

Přípravy

Přišel duben a bylo se třeba pomalu rozhodovat co z letošním létem. Po loňském „civilizovaném“ Švédsku jsem zatoužil po trochu víc zapomenutých krajích. Už dlouho jsem snil o Albánií a říkal jsem si „Že by letos“. Sednul jsem tedy k internetu a začal hledat nějaké články o této zemi. Něco málo jsem přečetl a směr letošního léta se začal rýsovat. V jednom obecném článku o Balkánu jsem narazil na větu ve smyslu „Albánie je už moderní svět, Makedonie to je neprozkoumaná země“. Po par dnech hledáni na internetu bylo jasno. Minimum článku o této zemi potvrdilo ve mně tvrzení této věty a já se rozhodl. Letos jedu do Makedonie, nevím ještě kam a s kým, ale jedu.
Oznámil jsem toto rozhodnuti naší klasické obsadě a čekajíc na odpovědi jsem začal hledat další informace o tomto malém státě uprostřed Balkánského poloostrova. Olin celkem svižně odepsal, že letos nejede a na nic se nevymlouval, nic netvrdil. Martin odepsal že taky nejede, vymlouvajíce se na práci, my ale s Peťou víme jaká byla ta pravá příčina jeho neúčasti. Ano, Peťa se přidal, a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme klidně jenom ve dvojku.
Čas běžel a dohodnutý termín odjezdu se neúprosně blížil. Stále jsem neměl jasno, které pohoří navštívíme, známější a vyšší Šar Planinu, či více zapomenuté pohoří Karadžice a Jakupice. Obecně je jedno, do které části Makedonie se vydáte, turistické mapy neexistuji. Na internetu jsou však k sehnáni v dobré kvalitě naskenované vojenské mapy v měřítku 1:100000. Mapu Šar Planiny se mi nepovedlo sehnat a tak jsem se rozhodl že se podíváme do pohoří Karadžice a Jakupice a jejich okolí.

Poslední týden před

V práci jsem poslední týdny byl trochu víc zahrnutý úkoly a tak veškeré přípravy jsem nechal na poslední týden. Hned v pondělí večer vyrážím do Ostravy na Svinovské nádraží koupit jízdenku na vlak do Skopje, hlavního města Makedonie. Z před dvou let, kdy jsem kupoval jízdenku do Rumunska jsem již poučen a na nádraží vyrážím řádně připraven. Vytištěné jednotlivé vlaky, kterými budeme cestovat a zaznačené hraniční stanice by měly přispět k rychlejšímu odbavení.
Když pani u okýnka oznamuji, že bych rád zakoupil jízdenku z Ostravy do Skopje tak se jenom ozve otázka: „Kam?“. Ani se ji nedivím a v poklidu vysvětluji, že Skopje je hlavni město Makedonie. „Aha“ ozve se z druhé strany skla otáčejíc se k mapě na stole. Drobná navigace z mé strany napomohla k rychlému objevení tohoto statečku. Předávám připravené výtisky a nyní už jde vše velice rychle. Po cca 30min ťukáni do klávesnice, z tiskárny vylezla zpáteční jízdenka z Ostravy do Skopje a z mého konta ubylo 5700Kč.
Poslední dny jsem zasvětil nákupu potravin a nějakého nového vybavení, shánění dalších informací o zajímavých místech v Makedonii, přípravě map atd..

Den první (neděle 26.7.)

I když máte na sbalení celou sobotu, tak stejně s balením skončíte pozdě v noci, a tak se stalo i tentokrát. Proto mi v neděli přišel vhod domluvený odvoz na Svinovské nádraží v Ostravě.
Bágl nabalený až po okraj házím do kufru, k tomu ještě igelitku s řízkovou svačinkou na cestu a mužem vyrazit. Cestou nabíráme ve Frýdku Peťu s podobnou výbavou a pak už honem na nádraží.
Jelikož vlak jede z Bohumína, odjíždíme skoro přesně. Za tři hodiny vystupujeme na nádraží v Kútách, kde přestupujeme na přímak do Bělehradu. Jedná se o vlak Avala (Praha – Beograd). Koupili jsme si pro jistotu místenky a podle internetu jsou určené do velkoprostorového klimatizovaného vozu, na který se těšíme. Plánovaný odjezd vlaku v 9:10 je několikrát posouvaný a konečně v 9:55 je vlak zde. 45min zpoždění na začátek je obstojné. V Bělehradě máme na přestup 1,5h hodiny, tak snad to stihneme.
Jak jsem již psal, těšili jsme se na klimatizovaný moderní vagón, přiznávám však, že vnitřně jsem nevěřil, že na Balkán vyšlou takové vozy. Vnitřní pocity se vyplňuji a tak se usazujeme v kupé vagónu tak ze 60let minulého století, které snad nikdy nevidělo žádnou údržbu. No což, smiřujeme se s tímto faktem a zabydlujeme se na dlouhou cestu.
Cesta do Budapeště ubíhá rychle. Cestující nastupuji a vystupuji, za okny zatím měnící se krajina. V Budapešti nastává nějaký problém s vedlejším vagónem a tak se tam zdržujeme déle než je zdrávo. Navíc se do našeho vagónu nastěhoval nějaký pěvecký sbor, jedou domů, do Srbska. Místo toho aby se naše zpožděni zmenšovala, tak ono narůstá. Z Budapeště odjíždíme s víc jak hodinovým zpožděním a tak obavy na stihnutí přípoje začínají být na místě.
Pěvecký spor nám zpestřuje cestu nyní již většinou nezáživnou maďarskou krajinou plnou slunečnic a kukuřice. Kolem půl šesté večer se dostáváme na Maďarsko – Srbskou hranici. Tu konečně po skoro hodinových procedurách různých kontrol v několika stanicích přejíždíme a vydáváme se na poslední část cesty do Bělehradu. Už se pomalu smiřujeme s noclehem na Bělehradském nádraží, 1,5h zpoždění, které máme na hranici asi stěží doženeme. Vstup na Srbskou železnicí navíc znamená zpomalení. Místy jedeme opravdu hlemýždím tempem, alespoň teď se nám to tak jeví, to ještě nevíme co nás čeká další den. Za okny vlaku je vidět většinou pustina, pole plné kukuřice a slunečnic, opuštěná stavení vedle pěkně opravených či nových stavení, sem tam ustřelený komín atd.. Prostě nic co by stálo za řeč. Až na vjezd do Bělehradu. Škoda že na focení už bylo tma, fotky by to řekly lépe. Jen pár set metru před vjezdem na hlavní nádraží vlak projíždí vedle kolonie chatrčí – klasické slumy. Nechtěl bych se tam dostat ani přes den, na tož v noci. Konečně ve 22:40 se objevujeme na hlavním nádraží v Bělehradě. Něco málo přes dvě hodiny zpoždění a přípojný vlak pryč. S tímto konstatováním obsazujeme lavičky na jednom z nástupišť, přímo naproti vchodu do policejní stanice. Ještě před hodinou jsem si prostředí představoval úplně jinak. Vzpomínky na noc v Rumunském Brašově jsou stále živé. Nyní ale názor měním. Nádraží je čisté, nikde žádní bezdomovci či žebráci, pořad zde koluje policejní hlídka. Měním názor, vytahuji spacák a ukládám se ke spánku na lavičce. Péťa činí to samé na zemi mezi lavičkami.

Den druhý (pondělí 27.7.)

Ne že bych se vyspal jako někde v klidu v horách, ale vyspal jsem se. Ráno před odjezdem se jdeme projit kousek kolem nádraží. Už zdálky jsou vidět trosky dvou budov, rozstřílené bombami. Později se dozvídáme, že se jedná o budovy hlavního štábu Jugoslávské armády, které v závěru války bombardovali Američané.
Na nádraží zjistit, který vlak kam jede a zda je to ten váš, není nic jednoduchého. V rozhlase zní pouze srbština a stále se opakující slovo „kolosek“. Ve větě která má pět slov toto slovo zazní třikrát. Co přesně znamená nevíme. Poptáváme se různě nádražáku a nakonec se usazujeme v moderním klimatizovaném voze řeckých drah. Jediný moderní vagon z celého vlaku. Dokonce lepší kultura cestování než-li ve vagonech první třídy. Něco kolem osmé hodiny se vlak dává do pohybu a vyrážíme směr Skopje, kde bychom měli dorazit v 17:00. Když se nám před Bělehradem zdálo, že jedeme krokem, tak teď jedeme ještě tak 10x pomaleji. Jízdní řád zde znamená pouze cár papíru. Ve 13:30 zastavujeme na nějakém malinkém nádraží. Stojíme 15min, 30min a nic. Zjišťujeme že je tady stávka železničářů. Nikdo tak neví kdy pojedeme, nebo zda-li vůbec pojedeme. Dokonce jsme zaslechli něco o autobusech. Místní hromadně opouštějí vlaky, kterých je tady víc. Nám ale nezbývá než čekat. 14:45 se dáváme opět do pohybu. Jede pouze náš vlak, z rychlíku se tak stává osobák, který bude zastavovat při každém stromě. Krajina je zde zpustlá, sem tam se objeví nějaká vesnička. Rychlost jízdy je závratná. Místy dle GPS-ky jedeme pouze 8km/h. Neuvěřitelné.
Konečně něco málo po šesté hodině večer přijíždíme na hraniční přechod Srbsko – Makedonie. Žáden větší problém zjevně nenastal, protože už po hodině vyrážíme dál. Konečně Skopje, s tříhodinovým zpožděním na 500km železniční trasy. Víta nás velice pošmourné vlakové nádraží, nebo spíš celé město. Není se co divit. V roce 1963 bylá větší polovina města po ničivém zemětřesení srovnaná se zemi. Město bylo sice rychlé obnoveno dle tehdejší moderní architektury, to sebou ale nese za následek že se jedná o „betonové“ šedé město s chaotickou architekturou. Přesouváme se na přilehlý moderní autobusák, kde je ještě otevřená směnárna, kterou ihned využíváme, a jdeme zjišťovat možnost autobusového přesunu k přehradě Matka. Autobus už žáden dneska nejede a tak volíme přesun taxíkem. Máme trochu problémy se dohodnout kam vlastně chceme. Je už tma a tak není vůbec vidět kam až nás taxikář zavezl. Zaplatili jsme 600denáru (61,2denáru / 1Eur), a vydali se hledat místečko k přespání pod širákem. Víme že jsme někde pod přehradou, kde přesně to ale netušíme. Vedle říčky nalézáme malý travnatý placek a uleháme ke spánku.

Den třetí (utery 28.7.)

Nevím jestli je už dneska, nebo je ještě včera. Probouzím se. Všude tma a klid, jen zvuk řeky je jiný než když jsme šli spát. Zapínám čelovku a koukám na vodu, která je jen pár centimetrů od naších spacáku. Budím Petra a rychlý přesun dál od řeky, mezi hnusné šutry. Budím se až kolem sedmé hodiny, balíme, snídáme a něco málo po deváté vyrážíme. Jsme přesně tam kde jsme chtěli být, kousek od hráze přehrady Matka. V plánu máme projit levým břehem přehrady až k hrázi přehrady Kozjak a až zde chceme vystoupat na hřeben. Jen pár metrů za hrázi přehrady Matka nás zastavuje na úzkém chodníčku uzavřená dřevěněná brána vedoucí do areálu kláštera sv. Andreja. Prohazujeme pár slov s Poláky, kteří na kolech projíždějí Balkánem. Po pár minutách se brána otevírá. Z jednoho z místních se snažíme vydolovat informace zda se kolem přehrady dá projít. Přikyvuje že ano a tak se vydáváme úzkým chodníčkem dál. Přehrada je zarytá v hlubokém kanionu, chodník vede místy ihned kolem vody, jindy několik desítek metrů nad ní.
Skoro tři hodiny se procházíme, místy se však prodíráme, nádhernou zelenou přírodou kaňonu nad vodní hladinou přehrady a to jen proto abychom se jen pár set metru před námi vytipovanou hrázi zastavili. Z břehu hluboko pod námi na nás něco huláká jeden z pracovníku, rozumět mu však není. Jeho překlad však pochopíme za zatáčkou. Už z dálky je vidět, že kolem hráze se něco ve velkém buduje a chodník je ztržený a neprůchozí. Nezbývá nám nic jiného než se otočit a vyrazit zpět. Hledáme místo, kde by se dalo sestoupit k řece, tu přebrodit a zkusit štěstí po silnici na druhé straně staveniště. V místech kde by se dalo přebrodit se však nacházíme vysoko nad vodou a strmé břehy nedovolují sestup. Nakonec naši myšlenku balíme a vracíme se až ke klášteru sv. Andrej, kde si v místní hospůdce dáváme čepované pivo. To dostávané ve sklenicích které evidentně dlouho ležely v mrazáku, pivo je tak částečně s kousky ledů. V tom vedru to přichází vhod. 100denáru není zas tak moc a tak dva kousky se ještě vejdou a pak už honem sehnat převozníka přes přehradu a vyrazit ke klášteru sv. Nikola, kde chceme přespat. Po 20minutách šlapání do nehorázného kopce se dostáváme do malinkatého prostředí kolem klášteru. Dva altány nad přehradou, voda a zdarma dostupný elektrický jedno plotýnkový sporák, který samozřejmě využijeme. Ideální prostředí pro nocleh. Po chvíli se ze strany od hor objevují dva turisté, kluk z holkou. Češi, kdo jiný by se tady vláčel z báglem na zádech. Večer je tedy s kým poklábosit.

Den čtvrtý (středa 29.7.)

Klášter sv. Nikola se nachází uprostřed kopce, ráno si tedy ještě pořádně mákneme. Vstáváme brzy, na hřebeni chceme být dřív než se slunce začne opírat do našich těl. Kolem půl deváté za mírného vánku dorážíme na hřeben, kde už konečně vidíme okolní krajinu. Po drobné pauzičce se vydáváme směrem k nedaleké vesnici sv. Petka. Ještě nad vesnici nás vítá jeden z místních a radí kudy dál do vesnice Govrlevo. Albánská vlajka a vysoké minarety naznačují že sv. Petku obývá albánská menšina. Ve zdech plotu i domu jsou vidět díry po kulkách, možná i z předchozího večera, kdy bylo slyšet několik výstřelů. Z místní stařešinou není problém, pozdraví, poradí kudy dál, jsou zvědaví odkud jsme. To mladší generace je jiná. Divné pohledy v jejich tmavých tvářích nevypadají moc vlídně, nezdraví, a dalo by se říct, že se spíš schovávají. K podhorské vesnici patří dobytek, ten je tu cítit všude, kultura života jde tak trochu bokem. 97% vesnice se stává z neudržovaných domu a jim přilehlých budov. Mezi ty poslední 3% patří mešita z minarety a škola, které jsou evidentně nově zbudované. U školy nás taky zarazila prosklená část jedné z budovy. Nevěřícně na ní hledíme. Internetová kavárna.
Nakonec díky místní stařešině trefujeme cestičku k vesnici Govrlevo, tu ale občas úspěšně ztrácíme, po protlačení se houštím ji opět nalézáme, občas se motáme v domnění že jdeme správně, aby nás pak místní otočili a nasměrovali tím správným směrem. Mapu sice máme, ruskou vojenskou, ale ta ne vždy nás správně navedla. Konečně Govrlevo. Z vesnice máme zvláštní pocit. Pár zchátralých domků a zachovalý hřbitov. Nikde nikdo, prostě mrtvo, sem tam něco někde zaskřípe. Raději se moc dlouho nezdržujeme a pokračujeme dál k vesnici Jabolce po různých polních cestičkách, kolem kterých je všude neuvěřitelný bordel. Odpadky všeho druhu se válejí všude, prostě jedno velké smetiště.
S blížícím se polednem se začíná ozývat i sluníčko. Kousek před Jabolce to balíme a uleháme do stínu pod strom. S přihlédnutím na zde panující teploty se rozhodujeme ke změně plánu. Na hřeben se nevydáme s Jabolce jak jsme plánovali, ale až z vesničky Petiška Reka na konci údolí. Doufáme že z Jabolce tam pojede nějaký autobus. Pastevci kteří nás při našem odpočinku navštívili nás však ujišťují, že zde žádné autobusy nejezdí. Budeme muset pěšky.
Kolem půl čtvrté vyrážíme. V Jabolce je opět minaret, domky většinou taky vypadají zchátrale, venku se nikdo neobjevuje, jdeme dál. Zkoušíme stopovat, nikdo ale nejeví známky ochoty zastavit. Po pár kilometrech se však štěstí otočilo na naší stranu. Zatavuje nám dodávka, řidič nám ale ukazuje že vzadu má plno a ať i s báglama se vtlačíme do kabiny. Jsme tam jak sardinky, ale jsme a jedeme. Snaží se komunikovat, jeho přízvuk je však takový, že jen stěží rozumíme. Je vidět, že se ale snažil, když však mluvil do telefonu nebylo mu rozumět jediné slovo. Vyklopil nás nějaký ten kilometr před vesničkou Patiška Reka, jsme rádi, svezl nás dobrých 8km, což v tom vedru byla nesmírná pomoc.
Petišku Reku jsem si představoval jako totálně zapadlou vesnici pod horami. Mýlil jsem se. Je jiná než vesnice, které jsme dneska viděli. Upravené, nově vypadající domky, sem tam opravdu i novo stavba. Ve vesnici opět minaret, což nasvědčuje spíše albánskou komunitu. Je zajímavé jak vesnice od vesnice se mohou razantně lišit. Procházíme celou vesnici a usazujeme se daleko za ní, u potoku s čistou vodou, v místech kde je klid. Večerní okoupání se a výměna věci přichází vhod, večeře, kafíčko a spát. Ráno nás čeká výšlap na hřeben.

Den pátý (čtvrtek 30.7.)

Vstáváme opět raději dříve, abychom co nejvíce unikli vedru během výstupu. Snídaně, vyprat nějaké to oblečení a honem na lesní cestou, která nás lehkým stoupáním vede k horám. Částečně podle mapy, částečně podle intuice volíme odbočku na strmě stoupající chodníček. Říkáme si, že strmost brzo přejde, opak je však pravdou. Stoupak končí až na hoře, na loukách vysoko v horách. Cestou se nám postupně otevíraly výhledy jak do doliny, kterou jsme včera procházeli tak na hory, které nás teprve čekaly.
Kousek pod velkým salášem dáváme pauzu a v mapě studujeme kde že to vlastně jsme a kam musíme. Vypadá to, že se nám opravdu povedlo trefit místo, které jsme chtěli. Jelikož velké množství kopců nemá v mapě jméno, pro naši komunikaci si je pojmenováváme. Směr je teda jasný, k „Velké skále“, obejit „Bambulec“ a pak zamiřit k tomu „2230“. Šlapeme si po louce, jen tak kde nás napadne, chodníky tady neexistují. Totální volnost v obrovském prostoru, všude kolem vás hory, občas prolétne nějaký pták, občas spatříte sviště, nebo něco na ten způsob. Nebe je naštěstí zahaleno mraky, je tak akorát. Máme štěstí, narazili jsme na ovčí napajedlo a nikdo tu není. Průzračnou vodu bereme do všech flašek co máme sebou, tady v horách je voda vzácná.
Stádo ovci, zatím nevidíme, jen slyšíme jejich hlídače, kteří se za okamžik objevují všude kolem nás. Hlasitě štěkající velcí psi se drží do 2m za námi, blíž si zatím netroufají. Další smečka si nás hlídá pěkně zepředu. Až když jsme na dohled pastevců tak ti je pískáním uklidňují a my tak už v klidu pokračujeme na setkání s domorodci hor. Prohazujeme pár slov a vydávané se na cestu kterou nám poradili. Soluňska Glava, nejvyšší vrchol tohoto pohoří a chlouba Makedonie, je sice daleko, všichni ale vědí kudy k ni.
Zelené louky, kamenná pole, skály. Tímto prostředím se touláme až do pozdního večera, do doby kdy zastavujeme v jakoby sedle, z kterého je nádherný výhled na náš cíl, 2538 vysokou Soluňskou Glavu, na jejíž vrcholů se majestátně tyčí vojenská základna, kterou nedávno nechala vybudovat Makedonská vláda.
Stavíme stan, připravujeme večeři, touláme se po okolí. Večerní slunce nádherně osvětluje okolní hory a údolí, prostě idylkový večer uprostřed hor.

Den šestý (pátek 31.7.)

Ranní vstávání posunujeme na dobu až se nám bude chtít. Všude mlha a je jasné, že sluníčko si dá dneska částečně pohov. Vyrážíme až pře desátou. Glava je na dohled, což je dobře, protože nemáme vodu a doufáme, že vojenská osádka základny nám nějakou poskytne. K základně vede velice drsná silnice, na niž lze potkat „moderní“ pastevce na traktoru, nebo dokonce místní ala turisty v letitém vozidle Lada Niva.
My se k bráně ovinuté ostnatým drátem došouráváme v již značném horku, zvoníme na zvonek a čekáme co bude. Voják pouze v trenclích jen vykouknul a okamžitě zalezl. Po chvíli se objevuje už v plné vojenské uniformě, s nějakým „kalašnikovem“ na rameni. Na dálku mu naznačujeme, že bychom rádi vodu, což evidentně není problém. Přináší nám láhev balené vody, prázdné petky nám odebírá, zapisuje si jména a čísla pasu do „návštěvní“ knihy, zjišťuje od kud a kam jdeme a nakonec nás navádí na chodník našim dalším směrem.
Rádi bychom na večer dorazili do železniční stanice Oreše. Vyhýbáme se planinarskému domu Čeplez a pokračujeme dál pod hřebenem víc k vesnici Oreše. Dokonce se nám povedlo trefit chodník, který je i v naši mapě naznačený a tak chůze svahem je pohodová. Nakonec volíme chodníček do vesnice Papradiště, který sice občas vypadá jako prodíraní se džungli, ale jsme rádi, že alespoň nějaký tu je.
Něco po šesté hodině odpolední zastavujeme v Papradišti u místního zdroje vody. Nepřítomnost minaretu naznačuje Makedonskou vesnici, je to poznat i na obyvatelích. Nemají problém komunikovat, snaží se pochopit co chceme a snaží se poradit. Nikdo z místních neví zda na zástavce Oreše vlaky zastavují, připadá mi jako by ta stanice neexistovala. Přezouváme, bereme vodu a vydáváme se na cestu k oné tajemné stanici. Cesta je dlouhá, únavná, plná much. Téměř dvě hodiny nám trvala cesta do míst, kde by jak podle mapy tak i podle GPS-ky měla být odbočka ke stanici Oreše. Cesta, no spíše širší chodník totálním houštím tu je. To nás ale odrazuje, a potvrzuje slova místních. Na dnešek končíme, honem postavit stan a schovat se před dotěrnou létající havětí. Zítra vyrážíme do nedaleké Bogumily, větší vesnice, kde by snad mělo být větší nádraží.

Den sedmý (sobota 1.8.)

Jelikož nevíme v kolik co pojede, tak vstáváme brzy, balíme a ihned vyrážíme. Bogumila by měla být kousek a taky, že je. Za necelou hodinku vcházíme mezi první domky. Včera v Papradišti jsme se udivovali jak je vše udržované, dneska se opět udivujeme jak v takových chatrčích lze bydlet. Na „hlavni“ ulici, kterou procházíme některé domy vytvářejí zajímavý kontrast. Naleznete zde nádherně udržovaný dům ozdobený květinami a k němu přilehající skoro hliněnou chatrč, barák v dezolátním stavu, má ale nově vyměněné plastová okna a mnoho dalších. Na konci této vesnice objevujeme celkem velkou železniční stanici a ihned začínáme studovat v kolik nám to jede. Míříme do Bitoly, vlak tímto směrem ale nemůžeme na tabuli příjezdu najít. Ano, je zde pouze vyvěšena tabule příjezdu vlaku, po čase zjišťujeme, že se dokonce jedná o příjezdy do stanice Skopje, proto se nám nevede najit vlak našim směrem.
Nalézáme zde výpravčího, u kterého zjišťujeme, že náš vlak by měl jet 8:40, vypadá to ale, že přijede až 9:20 a to kdo ví jestli. Snídáme a pozorujeme okolní dění na nástupišti. Je zde už shromážděno celkem dost lidi, nikoho však nezajímá, že vlak má skoro hodinu zpoždění, čas tu pro ně nic neznamená. Nakonec i my jsme se dočkali. Přijíždí celkem dlouhý vlak, z kterého se vyvalil obrovský dav lidí. Po nastoupení však zjišťujeme, že vlak je stále totálně plný a musíme se usadit v uličce. Příští stanice by měla být zastávka Oreše, kam jsme měli původně namířeno. Projíždíme tunelem a najednou zastavujeme uprostřed lesa. Nikde žádné nástupiště, žádna budka. Pouze chodník oběma směry někam do lesa.
Po projetí několika tunelů se dostáváme do Makedonské otevřené krajiny. Pole, pole, sem tam vesnice, či menší město, v likvidačním stavu zastávky a zase pole. A tak to pokračuje další dvě hodiny jízdy vlakem, v kterém jsme na konec objevili prázdné kupé na jehož dveřích je sice napsáno první třída, na naše poměry se však stále jedná o dobytčák. Vystupujeme v Bitole, městě, které je historicky pro Makedonii sice vzácné, prostředí města, které jsme viděli z vlaku nás však odrazuje od návštěvy a tak se ihned přesouváme na autobusák. Naším cílem je Prespanské jezero, po Ohridském jezeře druhé největší v zemi. Na rozdíl od Ohriského by zde měla být zapomenuta krajina. Vybíráme si vesnici Kuteševo, kdysi turistické centrum. Tam se z Bitoly dostáváme autobuso-tranzitem s mezi zástavkou v Resenu. Vlakem jsme projížděli spíše placatou krajinou, nyní si užíváme krás této země. Jemně hornatá krajina se střída s vyššími horami. Jen ty města jsou všechny stejně zanedbané, což nás odrazuje od jakékoliv návštěvy. Vzbuzují dojem, že zde není nic k zhlédnutí, možná je to pravda, možná omyl.
V Kuteševu vystupujeme na okraji centra vesnice, je zde písečná pláž, molo, hospůdka. Zklamání přichází se zjištěním, že dno i na samém okraji je bahnité a tak se do vody nedostanete jinak než z onoho mola, které je nyní plně obsazené. Odpoledne proto trávíme v hospůdce u piva a rakie. Místní mastika není. V plánu jsme měli přechod pohoří k jezeru Ohrid, na návrh Petě však měníme plán na autobusový přesun. Večer na molu máme zpestřen návštěvou nějakého francouzského umělce, který se velice dobře zná Václavem Havlem, s nimž se poznal během antikomunistických akci v roku 1989. Na molu zůstáváme i na noc. Usínáme tak v teploučkem větříku s šuměním vody pod sebou.

Den osmý (neděle 2.8.)

Máme zjištěno, že ráno jede autobus do Resenu. Ten se však neobtěžuje ani přibrzdit, byl totiž plný. Po nějaké době se vede chytit stopa, přímo do Resenu. No jízda to bylá drsná, řidič svého stařičkého Eskorta neměl zrovna moc dobře v rukách, do cest se nám občas přimotalo jiné auto, ale dojeli jsme tam kde jsme chtěli. Na autobusáku chceme koupit jízdenku do Ohridu, dostává se nám vysvětlení, že musíme počkat. Časem jsme pochopili, že odjezd z takovéhoto nevýznamného města je věci náhody a štěstí. Musíte počkat až daný autobus přijede a pokud bude mít místo tak vás vezme. Nám se povedlo z Resenu odjet po asi dvou hodinách strávených na autobusáku.     Do Ohridu je to kousek. Prostředí kolem autobusáku kde všechny autobusy končí nás nenadchlo. Autobusák je na okraji města, spíše v industriální části města. Okamžitě se na nás vrhají taxikáři a nabídky na ubytování. Odmítáme je s tím, že ubytování máme sebou na zádech. Směr do centra je celkem jasný, k jezeru nám to trvá skoro půl hodinky. Čím blíž k jezeru tím více obchůdku, restauraci a lidi.
U jezera nás vitá  parčík se stromy a stínem, molo, loďky, spousty lidí. Po procházce po molu se usazujeme u jednoho většího stromu v parčíku. Ukrýváme se zde před poledním slunečním horkem. Ležíme, odpočíváme a pozorujeme dění v okolí. Kultura a chování je ihned na první pohled jiné, než v ostatních vesnicích a městech co jsme zažili. Moderní prostředí už dorazilo i sem. K večeru se vydáváme na vycházku ke kostelíku, v kterém narážíme na místní svatbu. Nocleh zde není moc reálny proto se večer přesouváme přes celé centrum na konec pláži kde kousek od vody rozbalujeme nocležiště.

Den devátý, desátý (pondělí 3.8., úterý 4.8.)

Ráno se přesouváme o kousek vedle k pláži a jdeme se vyrochnit v jezeře. Den pak trávíme obchůzkou po historické části města. Kostely, amfiteátr, uličky, vše pěkně zachovale a udržované. Odpoledne se pak zase schováváme před sluncem u stromu v parčíku, na noc se opět přesouváme na okraj pláži.
Zpátky do Skopje jsme už chtěli jet v pondělí večer, nejbližší volný autobus byl však až v úterý v podvečer. Úterní dopoledne trávíme na pláži, chystajíc se na odjezd domů. Bágl sbalit tak aby byl co nejmenší a co nejmíň věci z něho koukalo ven. Odpoledne pak přesun na autobusák a v 17:45 odjíždíme do Skopje. Cesta je nejzajímavější do Gostivaru. Proplétá se mezi horami, dvakrát vystoupá vysoko do sedla, prudké stoupání se střídá z prudkým klesáním. Z Gostivaru přes Tetovo už je nám velice dobře známe krajina Makedonie. Rovina, rovina a ještě jednou rovina. Skopji projíždíme z jednoho konce na druhý a i když je už večer je stále pěkně vidět na to betonové město. Takovéto autobusové poznání města nám už stačilo a shodujeme se, že nemá cenu se kvůli jednomu náměstí a staré nádražní budově zdržovat ve městě. Jedem tedy co nejdříve domů. Vystupujeme na nám již známem nádraží, kde se okamžitě vydávám na průzkum odjezdu vlaku. Je to príma, vlak do Bělehradu nám jede za 45min. Za poslední denáry kupujeme piva a něco na jídlo. Po přesunu na vlakové nádraží se ještě v budce ujišťujeme jestli vlak opravdu jede do Bělehradu a v tom přichází zklamáni. Já koukal na příjezdy a ne na odjezdy ze Skopje, no jo no, ta azbuka mi stále dělá problémy. Nejbližší vlak tedy až ráno.
Přesouváme se tedy zpět na moderní autobusák, kde chceme zůstat dokud nás někdo nevyhodí. Odjíždí poslední autobusy a spolu s jednou malou skupinkou zůstáváme sami v hale. Pán z ochranky se pouze zeptal kam máme namířeno a odpověď, že ráno do Bělehradu a pak do Čech mu stačila. Na lavičkách v nádražní hale jsme zůstali až do rána.

Den jedenáctý, dvanáctý (středa 5.8., čtvrtek 6.8.)

Je 7:40 a my sedíme ve vlaku směrem k domovu, no momentálně spíše řečeno na Bělehrad. Do Bělehradu je to něco málo přes 500km. Už po ujetí 90km a zástavce na hraničním přechodu máme hodinu zpoždění. Doufáme, že nám těch 5h co mámě v Bělehradě na přestup stačí. Cesta ubíhá trochu rychleji než když jsme jeli do Skopje. Evidentně týden je pro změnu málo, prostředí za okny vypadá pořad stejně, stejně placatě a zpustle. V Bělehradu vystupujeme s dvouhodinovým zpožděním. Opět zmateně pobíháme mezi halou a nástupišti hledajíc ten správný vlak. Už mi chybělo, stále v jedné vědě několikrát se opakující slovo „kolosek“ a nyní si ho užívám do libosti.
Z Bělehradu vyjíždíme celkem na čas. Naší další přestupní stanici je Budapešť. Noční vlak přichází vhod, ani nevím kdy, usínám jak male dětsko. Budím se někde před Budapešti, kam dojíždíme s 2,5 hodinovým zpožděním. Na 360km to je celkem dobré skóre. Další vlak, tentokrát do Brna, nám jede za necelé dvě hodinky, které trávíme na nástupišti. Konečně zažíváme trochu kultury při cestování, jedeme pohodlným, moderním klimatizovaným vagónem. Z Brna domů to je už takový závěr, kde jediným zpestřením bylo udivení pani průvodčí při pohledu na náš zpáteční lístek z Ostravy do Skopje, který už byl hojně orazítkovaný, a tak ji vůbec nevadilo, že jízdenka platí pro přímou cestu z Přerova na Břeclav, mimo Brno. Ukončení se opět koná ve Frýdku u pivka, kde pozitivně hodnotíme náš výlet. Člověk je tak trochu ještě zmatený a nevím co si mám o zemi myslet. Na jednu stranu nás hýčkala zapomenutá krajina a povětšinou ochotní lidé, na druhou stranu nás zklamala zaostala infrastruktura a všude přítomné odpadky, což dokazuje kulturní zaostalost.
I po delší době, teď co píšu tento článek, stále nevím co odpověď na jednoduchou otázku stylu „Jaké to tam bylo?“. Jediné co z jistotou vím, že pokud znova do Makedonie tak jedině autem, aby se dalo kraj opravdu poznat, protože to cestováni místními prostředky je příšerné.