Bulharsko 2006 - Rila

Přípravy

Slovo dalo slovo a v dubnu jsme se s Oldou rozhodli. Letošních 14 dnu dovolené strávíme v Bulharsku, hlavně přechodem pohoří Rila. Časem se k nám přidává Martim, u kterého vím, že mezi nás zapadne.
Postupně sháníme informace o pohoří, Bulharsku jako takovém, dopravě atd. Výlet, jako vlastně všechny podobné akce, pojímáme jako nízko nákladovou akci. To je taky důvod, že jako dopravu volíme autobusovou linku. Přes Čechy jezdi několik pravidelných autobusových linek do Bulharska. Nakonec si vybíráme Bulharsko společnost Katev a pravidelnou linku Praha – Sofie.
V kanceláři GTS International s předstihem kupujeme zpáteční jízdenky s daty 16.7.2006 tam a 29.7.2006 zpátky s odjezdem z Brna. Jízdenky jsou koupené, nezbývá nám nic jiného než se začít připravovat na cestu. Posledních čtrnáct dnů před odjezdem trávím sháněním nějakého jídla, je třeba dokoupit nějaké oblečení a pod…
Zítra ráno vyrážíme. Autobus z Brna nám jede v 11:15. Do Brna se přesuneme ranním vlakem a tak musím všechno sbalit už dneska. Hromady věcí a jídla se válejí všude po pokoji. Balím, přebaluji, upravuji. Na cestu ještě upéct pár řízků a honem do postele.

Den první (neděle 16.7.)

Ráno se nechávám odvést autem do Ostravy, cestou přibírám Martina. Na Svinovském nádraží začíná naše letošní cesta. Ve Studénce se k nám ještě připojuje Olda a jsme komplet. V Brněnském Tescu ještě dokupujeme poslední zásoby, hlavně na cestu a pak už se vydáváme hledat zastávku našeho autobusu na Brněnský autobusák.
S blížícím se časem odjezdu se na zastávce začíná shlukovat čím dál tím víc lidí. Plánovaný čas už dávno uběhl, když v tom nám někdo přichází sdělit, že autobus má asi hodinu zpoždění. Vyjíždí z Prahy a už má hodinové zpoždění, to nám to pěkně začíná.
Konečně je tu. Starší zájezdový Mercedes. Bágly tlačíme do kufru, sebou bereme pouze věci na cestu, a obsazujeme skoro zadní sedadla. V Bratislavě přistupují poslední lidí a můžeme vyrazit na cestu do Sofie. Autobus se tak nějak sám rozdělil cestujícími na dvě poloviny. V přední části jsou z větší části Bulhaři, kteří se vracejí domu, zadní část okupují Češi a Slováci jedoucí někam.
Cesta z Brna přes Bratislavu, Maďarsko, Srbsko do Sofie trvá něco kolem 20h. Jízda autobusem má taky své nevýhody v minimu prostoru pro cokoliv. Hraní karet, učení se písmen azbuky, kecáni o všem možném se spolucestujícími, tupé koukání z okna, vyprazdňování nějaké té lahvinky, spánek, jídlo. Na těchto pár činnosti jsme se museli omezit po většinu cesty.

Den druhý (pondělí 17.7.)

Kolem šesté ráno přijíždíme na Srbsko – Bulharskou hranici. Je zde možnost nakoupit v bezcelní zóně. Češi toho nevyužívají, zato Bulhaři nakupuji ve velkém cigarety a alkohol. Hlavně řidiči autobusu, ti pak cigarety cpou do všech možných zákoutí autobusu. Překročení hranice pak zabralo chvilku, nevíme, jestli to bylo díky nějaké té krabičce cigaret nebo jen tak, hlavně že už jsme v Bulharsku.
Z hranic do Sofie je to už jenom necelých 60km a tak kolem osmé hodiny ranní stojíme na mezinárodním autobusovém nádraží v Sofii. Jedná se o velký komplex, v kterém je již zmíněné mezinárodní autobusové nádraží, velké autobusové nádraží pro vnitrostátní linky a hlavní vlakové nádraží v Sofii. Je zde skloubená moderna autobusáku a zvláštního zastřešení vchodu do podchodu s komunistickou stavbou vlakového nádraží.
Dneska se ještě chceme dostat do hor. Pojedeme autobusem do Samokova a do Borovce, kde začne pěší výlet na Rilu. Autobusy do Samokova nejezdi z hlavního autobusového nádraží, ale jak jsme již doma vyštrachali na internetu, musíme se přesunout na autobusové nádraží Yug. Nejlevnější by to bylo tramvaji, ale po negativních zkušenostech pár lidí raději volíme taxi. Těch je tady hodně, není třeba na nic čekat jenom nastoupit a odjet. Pro Evropany se taký radí usmlouvat si cenu dopředu, aby vás pak nechtěl taxikář oškubat. Smlouváme cenu a rozdělujeme se dvou taxíku, s bágly nás do jednoho nechtěl vzít. Velice svižně projíždíme centrem Sofie. Při kličkování mezi auty a tramvaji mí místy velice zatrnulo, zkušený řidič ale evidentně věděl co si muže ve zdejších ulicích dovolit. Po půlhodinové jízdě jsme na místě. Platím dohodnutou cenu 6 leva a čekám na posádku druhého taxíku.
Yug je malý autobusák pod velkým mostem, kde stojí několik starších autobusů. Celkem rychle nalézáme ten náš do Samokova. Batohy putuji do kufru, platíme řidiči jízdné a vyrážíme. Proplétáme se předměstími Sofie a pak už vjíždíme do kopcovitého terénu za ní. Po 60 km dojíždíme na malinký autobusák uprostřed města, kde taky po půl hodině nastupujeme do mikrobusu, kterým jedeme do Borovce. Je pondělní poledne a tak na ulicích Samokova je rušno, lidí nakupují na tržnicích kolem cest, všude se pohybuje spousta aut a jiných dopravních prostředků. V turistickém městečku Borovec vystupujeme po dvaceti minutách jízdy. Turistický ruch tady ožívá až v zimě a tak je zde klid. V jedné z mála otevřených hospůdek si dáváme pivo a pak už vyrážíme pěšky do hor.
Hned prvním vrcholem, který je naším cílem, je 2925m vysoká Musala, nejvyšší hora Balkánu. Na její předvrchol Jastrebec jezdí sice lanovka, v létě však nepravidelně a nikdo v Borovci nám nebyl schopen říct, kdy pojede. Musíme tedy pěšky. Po pár metrech silnici odbočujeme na lesní cestu, po které taky vede červená značka. Z noční cesty autobusem jsme celkem rozlámaní a tak to dneska nechceme nijak hrotit. Kolem páté odpoledne zastavujeme a kousek od mostku přes říčku stavíme v lese stany. Je sice jasno, ale jelikož zde už sluníčko nesvítí, začíná byt taky chladno. Vaříme a užíváme si prvního večera v horách. Zřejmě z důvodu velké zátěže domácími pálenkami, padlo rozhodnutí se ji co nejvíce zbavit. A taky se to celkem povedlo. Vzpomínky z onoho prvního večera v Rile jsou pouze z fotografií, které se pořídily.

Den třetí (úterý 18.7.)

Po akčním večeru bylo ranní vstávání sice trochu kruté, ale povedlo se. Co se však nevyvedlo, je počasí. Mlha, zamračeno a zima. Balící proceduru narušuje přibližující se hukot nějakého stroje. Předpokládáme, že je to pásový buldozer, který jsme včera míjeli. Po pár minutách se z lesa vynořuje cosi. Třínápravový, evidentně bývalý vojenský, transportér převážející dělníky na stavbu. Kývnutím ruky nás zdraví a plynulým želvím tempem pokračují do prudkého kopce, kam budeme muset i my.
Vydáváme se dál po červené, po silnici, která někam vede. To někam je na již zmiňovaný Jastrebec, kam jsme ale vůbec nechtěli. Červená nám někam zmizela a my jsme tady, v zimním turistickém středisku, kde probíhají opravy chat a lyžařských vleků. Hřebenem se po jiné červené vydáváme k chatě Musala, kam jsme měli původně namířeno. Je stále hustá mlha, přes kterou nějak nelze obdivovat okolní kopce. Mlha částečně ustoupila a zdálky je již vidět střecha chaty Musala. To co však nalézáme na místě je pro nás zarážející. Dřevěná chatrč, v které sice někdo bydlí, ale jinak tam nic není a z velice dávných dob rozestavěná monstrózní stavba nové chaty. U jezera pak ještě zřícenina evidentně původní chaty a všude kolem binec. Z myšlenky na občerstvení chmelovým mokem se stává realita v podobě instantní polévky. Mlha se opět o kousek zvedla a konečně je něco vidět. Poprvé taky spatřujeme skalnatý vrchol Musaly.
Po skalnatém terénu vyrážíme dál prudce vzhůru. Terén hodně připomíná Vysoké Tatry, vše je ale hodně rozlehlejší. Po překonání pár terénních výšvihů, přicházíme k nějaké chatě, kterou jsme na mapě přehlédli. Turistická ubytovna u polozamrzlého plesa hluboko pod vrcholem Musaly je udržovaná a zásobená i nějakými potravinami a dokonce zde mají lahvové pivo, čehož ihned využíváme. Jsou asi dvě odpoledne a při pohledu na vrchol vysoko nad námi se mi už nikam nechce. Nakonec však vyrážíme. Po skalnatém hřebínku se táhneme dál k vrcholu.
Po hodině a půl konečně stojíme na vrcholu. Jme na nejvyšší hoře Balkánského poloostrova a kvůli mlze skoro nic nevidíme. Sem tam se ukáže nějaký okolní hřeben, to je ale vše. Vlastně ne, vidíme ještě meteorologickou stanici na vrcholu, která byla otevřena již v roce 1924.
Pokračujeme dál po červené na jih. Terén se prudce mění. Skály vystřídala tráva a travnaté svahy. Kolem šesté večer konečně mizí i mlha, mraky se zvedají a objevuje se sluníčko. Konečně je vidět na okolí. Všude jsou hory, údolí, jezera. Nádherný závěr dne.

Den čtvrtý (středa 19.7.)

Velice studenou noc s teplotami kolem nuly jsme strávili na hřebeni kousek na chatou Graničar. Už ranní obloha bez mráčku, slibuje nádherný den. Dnes je na programu, podle mapy, pohodová procházka po hřebeni z cílem u Ribnich Ezer. A taky že to pohoda je. Procházíme se mírně zvlněným hřebenem, nádherné daleké výhledy všemi směry, koupel u studánky, sem tam přechod sněhových polí. To vše se konalo. Před sedlem Kanarski Preslap jsme se mírně nechali zmást žluto modrou turistickou značkou na skále. Ta tam neměla být a měla tu být červená. Chvíli jsme sice zapochybovali kde že to vlastně jdeme, ale nakonec jsme pokračovali do sedla, z kterého jsou již vidět nádherné jezera v údolí. Už nám zbývá seběhnout 100 výškových metru a jsme u jezer. Ve stejnojmenné chatě kupujeme bulharské piva a užíváme si nádherný zbytek dne. V chatě nás taky ujišťují, že u jezera si můžeme postavit stany, což taky činíme. Později se k nám přidává i další skupinka Čechu. Večerní pohodu však přerušuji dva pracovnici horské služby, kteří nám udělují pokutu za stanovaní v Národním parku. Jinou možnost nemáme, proto platíme. Nebylo to hodně, ale i tak nás to štve.

Den pátý (čtvrtek 20.7.)

Děláme si odpočinkový den a celé dopoledne trávíme ve slunném dni u Ribnich Ezer. Odpoledne vyrážíme údolím po žluté k Rilskimu Manistiru, poutnímu místu v horách. Cesta zeleným údolím je příjemná. Louky na kterých je příšerné vedro se střídají s lesíky, kde se tělo příjemně zchladí. Níže v údolí taky ke zchlazení využíváme malou hospůdku. Podle mapy to tak sice nevypadá, cesta údolím se ale hrozně táhne, dojit dneska do Manistiru je nemožné. Kolem šesté hodiny večerní to zapichujeme v lese u říčky. V ledové vodě provádíme očistu těl, vaříme něco k jídlu, dopíjíme zbytky domácích pálenek. V noci ještě z Oldou děláme umělecké foto a jdeme spát.

Den šestý (pátek 21.7.)

Probouzíme se sice do trochu podmračeného, ale i tak velice parného rána. Na dnešním programu je návštěva Rilskiho Manistiru, památky UNESCO, který byl postavený již v XIV. století.
Ještě není ani deset hodin a úmorné vedro nás vyhání ze silnice k řece. Teplota vzduchu se pohybuje kolem 30°C ve stínu, teplota vody, ve které smáčíme svá těla má naopak kolem 5°C. Šok pro tělo.
Kousek před monastýrem se ještě stavujeme v malé kapličce, pár set metrů od hlavní silnice, s nádhernými vnitřními freskami a obrazy. Pak už se dostáváme do monastýru, turistického centra v Rile. Všude je spousta lidí, turistu, krámku s drobnostmi, restauraci. V jedné z nich si dáváme něco malého k jídlu. Přesouváme se do kláštera.
Uzavřený klášter s vnitřním nádvořím, který je děním všeho v klášteře. Hlavní dominantou je velký kostel uprostřed nádvoří. Zlatem vyzdobený vnitřek je pěkný, nejúchvatnější však jsou fresky na venkovních zdech kostela. Freskami jsou pokryté stěny i klenby. Je zde vyobrazeno několik různých příběhů.
Jsou čtyři odpoledne a tak se vydáváme dál. V obchůdku za klášterem ještě kupujeme nějaké drobnosti a vybíráme něco silnějšího na večer. Je zde několik různobarevných lahvi alkoholu a jelikož naše azbuka je velice chatrná volíme láhev z čistým obsahem, vodkou nejde nic zkazit. Kupuji tedy jednu lahev, balím ji do báglu a vyrážíme dál po červené k chatě Ivan Vazov.
Podle mapy jsme si naplánovali dvou až tři kilometry pochod k říčce, u niž chceme postavit někde v lese stany. Tři kilometry se nečekaně mění v čtyřhodinový pochod. Prudké stoupání se mísí s nehorázně prudkým stoupáním, vysoká tráva, houšti, mouchy, komáři a vše možná havěť. V neúprosném vedru stálé stoupáme a nemůžeme narazit na místo pro stany, nemluvě o místu s přístupem k vodě. Nikde žádná voda, nevídaný jev tady na Rile, nás začíná velice trápit. Krizovka mě ubíjí, pomalu umírám. V dáli spatřujeme stádo koní, posléze i místního pastevce. Od něho se dozvídáme, že kousek od tud je u chodníku studánka. Moje tělo díky této informaci ožívá a dokáže se již i radovat z nádherné krajiny, která je všude kolem nás.
Studánku opravdu nalézáme a konečně něco málo před osmou večer stavíme stany. Večerní pohoda ve výšce 2300m.n.m., s krásným výhledem na okolní hřebeny Rily osvětlené zapadajícím sluncem, je mi odměnou za čtyřhodinové trápení se.
To vše chci završit lokem vodky, kterou tahám, ale něco je špatně. Ihned po otevření lahve mě zaráží vůně, která se line z lahve. Ochutnávám a je to jasné. Místo vodky jsme koupili pendrekovici, správně řečeno Ouzo made in Bulgaria. To se nakonec stalo symbolem celé akce s názvem Bulharsko 2006. K sedmičce ouza přikusujeme krekry Olgy Šípkové s nutelou. Ideální závěr dne.

Den sedmý (sobota 22.7.)

Počasí pořád stejné. Sluníčko, bez mráčku, hned po ránu vedro. vyrážíme dál po červené k chatě. Překračujeme malý hřebínek, čímž se loučíme s údolím, v kterém jsme strávili dva dny. Na druhé straně vcházíme na jednu obrovskou louku, která se rozprostírá po celém údolí, v němž leží chata Ivan Vazov. Zde taky spatřujeme první větší stáda volně pobíhajících koní. Z údolí si ještě odskakujeme do sedla Razdela, z kterého je celá Rila jako na dlani. To proč jsme sem táhli je výhled do údolí Sedmi Rilských jezer.
I když chata je totálně nepřístupná jakýmkoliv motorovým prostředkem, je v celku udržovaná a dalo se v ni koupit i nějakou polévku. Chatařovi jsme říkali, že jdeme údolím do vesnice Bistrica, ten nám na to pořad říkal pouze „Danger“. Nějak jsme nechápali co tím myslel a vydali se tedy do údolí. Ihned za chatou zjišťujeme, že červená se vrací zpět vysoko na hřeben a až pak směřuje do Bistrice, my však pokračujeme po vyšlapaném chodníčku přímo údolím.
Ze začátku je cesta jednoduchá. Chodníček je dobře čitelný, motáme se mezi velkými šutry, sem tam překračujeme říčku. V místech kde se chodník tratí v trávě a houšti, se objevují kamenní mužíčci, značící cestu. Ty v jednom místě ztrácíme a motáme se přes nával velkých kamenů. To bylo asi místo, o kterém mluvil chatař. Místy to bylo opravdu nebezpečné.
Z Martinem chceme dojit co nejdále, v momentě kdy si ale Olda začne pozpěvovat víme že je zle. Musíme co nejdříve končit a najit místo pro stany. Poslední večer v horách si ještě zpestřujeme koupelí v ledové vodě a pak už do hajan. Zítra nás čeká dlouhý den.

Den osmý (neděle 23.7.)

Večer jsme rozhodli, že se na pár dnu zajedeme podívat k moři, a chceme tam dojet dneska přes noc. Naším prvním cílem je, ale vesnička Bistrica na okraji hor. Nevíme kde přesně jsme, ale myslíme si že celkem blízko. Ve skutečnosti zas tak blízko to nebylo. Skoro v pravé poledne vcházíme do vesnice. Proplétáme se uličkami a vházíme na malé náměstíčko, kde je taky něco ve smyslu autobusové zastávky. Přišli jsme právě v čas. Po pár minutách se objevuje autobus nám tak známe značky Karosa. Nastupujeme, ale řidič peníze nechce. Sedáme a odjíždíme do městečka Dupnica. Další zvláštnost Bulharska. Za autobus platíme až při vystupování. Navštěvujeme místní bar a pak se už vydáváme na autobus do Sofie. Jízdenku na tento autobus si však musíme předem koupit v budově, v autobuse se pak už jenom lístky kontroluji. Sedáme si do zadu autobusu a vyrážíme na hodinovou jízdu. Ta pro nás středoevropany byla trápením. Klimatizovaný autobus, čili okýnka nelze otevřít, jel bez puštěné klimatizace. Mohlo tam být nejméně 50°C.
Autobus v Sofii zastavuje pouze na autobusovém nádraží Ovcha kupel, někde uprostřed města. Jezdí zde sice spousta tramvají, i přes to pro přesun na hlavní nádraží využíváme taxi. Pro náš pobyt u moře jsme si jen tak vybrali malé městečko Pomorie, ležící severně od Burgasu. V budově hlavního autobusového nádraží je několik desítek stánku jednotlivých autobusových dopravců jezdících po Bulharsku. Olda u jednoho z nich kupuje jízdenky na noční autobus. Máme hafo času, bagly putují do úschovny a my vyrážíme na město. Nevrháme se nikam daleko, procházíme se pouze pěšky po okolních ulicích a barech.
Večer moderním autobusem vyrážíme na cestu napřič Bulharskem.

Den devátý -  třináctý (pondělí - pátek 24 - 28.7.)

Jsou asi tři ráno, když nás budí stevardka autobusu. Jsme na místě. Vystupujeme z autobusu, berem bágly. Autobus mizí dál ve tmě a my zůstáváme u nějakého malého parku někde uprostřed města. Měli bychom být v přímořském městě, ale moře nikde, všude tma a klid, pouze sem tam nějaký bezdomovec. Vyrážíme nočním městem tzv. počichu. Najednou se ocitáme na betonovém břehu moře, obsazujeme lavičky a jdeme dospat noc.
Ráno nalézáme písečnou pláž a jdeme se koupat, pak vyrážíme najit nějaké ubytováni, což se nám po chvíli daří. Paní domů je bývala učitelka, a tak se svoji polštino češtinou, se nemáme problém domluvit. Čtyři dny trávíme potulováním se po městě, na plážích po hospůdkách. Není zde mnoho věci k vidění, ale v tom vedru by se nám stejně asi nechtělo.
V pátek ráno se loučíme a vyrážíme autobusem na sever Bulharska do města Varna. Velký přístav, nádherný park a zajímavé akvárium, založené již v roce 1932, to vše lze stihnout za odpoledne. Moderní prvky města se promíchávají s pozůstatky minulé doby.
Nočním autobusem se pak vydáváme zpět do Sofie, zítra nás čeká návrat domů.

Den čtrnáctý (sobota 29.7.)

V brzkých ranních hodinách se ocitáme na hlavním autobusovém nádraží v Sofii. Je teplo a tak posedáváme na venkovní terase. Místní občerstvení využíváme ke koupi snídaně a nějakých zásob na cestu, v místním obchůdku kupujeme za zbylé peníze pro nás již tradiční ouzo bulharské produkce.
Registrujeme se v kanceláři autodopravce, a čekáme na autobus. Čas odjezdu už dávno uplynul a nikdo, ani pani v kanceláři neví, kdy autobus přijede. Nakonec s asi hodinovým zpožděním odjíždíme českým autobusem s českou posádkou.
Po pár kilometrech jízdy opět zastavujeme. Jsme na Bulharsko – Srbské hranici. Stojíme jako pátý autobus v řadě a hned ze začátku to vypadá na dlouho. Jelikož druhý řidič spí ve svém kumbálu dole v autobuse je motor vypnutý, tím pádem klimatizace nefunguje. Všichni posedávají různě venku, snažíme se využit stínu autobusu, ale moc se to nedaří. S pobavením sledujeme počínání posádek aut čekajících v dlouhé koloně, jak ukrývají do různých zákoutí svých plechových povozu kartony cigaret. Nekonečné čekaní trvá bez mála čtyři úmorné hodiny. My jakožto obyvatele unie nejsme pro celníky zajímaví, kontrola dokladu je u nás pouze formalita. Zajímají se pouze o zavazadla spolucestujících bulharských spoluobčanů, u kterých ve dvou případech probíhá velice důkladná kontrola. V myšlenkách se mi pouze honí, že kdybych měl tady vybalit svůj batoh, tak ho už nikdy tak důkladně nezabalím.
Konečně odjíždíme. Cestou do Bulharska jsme Srbskem projížděli v noci, a tak teď si pohled na Srbskou krajinu, místy ještě viditelně rozstřílenou, užíváme.

Den patnáctý (neděle 30.7.)

V noci jsme s Oldou obsadili zadní část uličky autobusu, kde i přes větší teplo od motoru se dalo nádherně vyspat. Budím se až v ranních hodinách na první benzince v Čechách, kde očista těla přichází vhod. Pak už je to jen pár kilometrů na Brněnský autobusák kde vystupujeme.
Časově pak lépe vychází přesun autobusem z Brna do Frýdku-Místku, kde v Krmelci a pak v Nadrážce zakončujeme tento fajn výlet.


Foto