5BV 2006 - Oldřichovice 27.-29.10.2006


Nikdy víc
 

Už si ani nevzpomínám kdy a kde jsem narazil na tento závod. Přišlo mi to tehdy jako fajn zábava, kde si člověk zkusí zase něco jiného. Slovo dalo slovo a 27.10.2006 ve 21:00 jsme seděli v sále Oldřichovské základny letošního 5BV, pro nás prvního závodu tohoto druhu. Spousta lidi podobně oblečených a vyzbrojených se bavila, poslouchala a připravovala na to co bude. Pro mnohé to bylo taky poprvé a taky určitě netušili do čeho se ženou. Pár minut před 22 hodinou, čili hodinou startu, se na projektoru objevily čtyři názvy vrcholku. Jeden z nich bude tím prvním, kam se vydáme. Všichni zmateně hledali v mapách Beskyd. Některé názvy byly smyšlené a i přes to se našli odbornici, kteří je našli na mapě.


Prvním vrcholkem letošního závodu se stala Kozlena. Ne až tak vrcholek, jako spíš chata Charbulák na hřebeni Gruně. Letmým pohledem do mapy jsme stanovili délku něco kolem 40km. Bez většího rozmyšlení, což jsme pak vyhodnotili jako chybu, se vrháme do tmy. Námi zvolená trasa vedla přes Guty, Řeku, po žluté a zelené na Ropičku, po zelené a na přejmo na Morávku, kolem přehrady, po nějake silnici na Visalaje a pak už po zelené a žluté na Charbulák. V okoli Visalají jsme trochu pobloudili. Tma, mlha a déšť dokazaly pěkně zmást. Jedny čelovky vlevo, druhe pochodovaly vpravo, pěkne zmatky tam nastaly. V 7:40 jsme se konečně objevili na Charbuláku. Pátečni pracovní vysílení dalo o sobě znát a ja jsem musel hodit pul hodinkový chrupec. "Asfaltová party" nam dala zabrat na chodidla a tak se rozhodujeme co dál.

Na konec kolem osmé konečně vyrážíme dál. Prašivá byla zvolená jako druhý vrcholek. Až po Visalaje to šlo celkem v pořádku. Tam při polívce a pivečku konstatujeme, že abychom stihli časový limit, který byl do 14:00, tak musíme po asfaltu přes Krásno. I když nohy odmitají přijmout toto rozhodnutí, jde se na věc. Na Pražmě potkaváme spousty zavodníku, kteří to vzdávají a vydavají se autobusem domů. My ale pokračujeme dál po modré směrem na Prašivou. Trochu jsme se zamotali v chatové oblasti, čímž jsme stratili drahocenný čas. Najednou jsme se objevili na cestě vedoucí kolem Prašivé. Věděli jsme, že nám zbývají asi 2km k chatě na Prašivé, kde byla umístěna druhá kontrola. Byly to ale asi nejhorši dva kilometry v životě. Ne mém, ale mého společníka Petra. Pořád se vyptával, jak daleko to ještě, ja jako znaly terénu mu taky pořad tvrdíl, že za tamtou zatáčkou. Prostě jsem ho musel na Prašivou dokopat. Nakonec jsme to stihli, i když o fous. 13:55 se zapisujem na kontrolním stanovišti Prašiva. U piva jsem přemyšlel komu zavolám ať pro nás přijede, nohy už dál nechtěly. Totalní unava nas poroučela na dvě hodinky do spacáku. Nebyli jsme schopni se odvalit nikam dál a tak jsme je rozložili kousek od vchodu, pobliž houpaček a kolotoče. Naštěstí se počasí umoudřilo a tak se dalo krásně na sluníčku odpočívat. Kolem páte hodiny se rozhodujeme jit dál. Na třetí Beskydský vrchol.

Tím vyvoleným byla chata na Javorovem. Trasa mi velice známa, z počátku ubíhala celkem rychle. Dalši unavový zlom se dostavil někde před vrcholem Javoroveho. Pomalu ale jistě klopytáme k našemu poslednímu vrcholu. To že bude našim posledním jsme věděli už nyní, pár kilometru před kontrolním bodem. Nakonec ve 20:15 se zapisujeme v chatě na Javorovém. Naštěsti měli ještě otevřeno a tak teplý čaj zapusobil jako balzam. Tímto končíme a mizime domu.

Na dalši dva vrcholy jsme už prostě neměli sily. Velká Kykula a pak vrchol Slaviče už byly mimo naše sily. Po krátkem spánku pod malou sjezdovkou se vydaváme na noční sestup pod lanovkou. To že kolena jsem měl až někde u hlavy mi už nevadilo. ale bolest v podobě otlaku a mozolu na chodidlech byla příšerna. Konečně v neděli v 02:23 jsme zapsaní na základně v Oldřichovicích a sedíme u teplého čaje. Sedáme, nebo spíše se zoufale snažime dostat, do auta a jedem domu. Po par kilometrech cesty je to jasné. Letos poprvé a "Nikdy víc".

Vikendova akce měla další pokračování a to v podobě problematických přesunů po vlastních nohách v průběhu následujicího týdne. Když jsem ještě tu neděli ráno zul doma pohorky, v kterých jsem celou tuto šilenost absolvoval neveřil jsem vlastním očím. Místo paty jsem měl jeden velký puchýř tak centimetr hruby. Fůj, a ta bolest v následujících dnech. Naštěsti díky všem kolegum v práci jsem byl sproštěn některých přesunů po firmě a tak jsem se mohl v plne výši věnovat rekonvalescenci noh.

I přes bolest, kterou jsem zažíval musim poděkovat organizatorum za tento bláznivý závod. Poprve v životě jsem si něco takového zkusil a nyní už vím kde mám sve limity. Ne žebych nechtěl překonávat limity, ale tento limit už stanovený byl a na tomto místě na dlouho zustane.