5BV 2009 - Komorní Lhotka 9.-11.10.2009


Letos sami, a přes to ve třech.

 

"Letos sami", termín letošního 5BV se objevil na oficiálních stránkách závodu celkem brzo. Už po pár týdnech nám však Martin a Martin, naše spřátelena dvojice z minulých ročníků, hlásili, že letos nejdou, mají zrovna nějakou veledůležitou rodinnou akci. Pomyslel jsem si své, ale v koutkách duše jsem byl i rád. "Nebudou nás brzdit", pomyslel jsem si. Ano, loni to i jeden z Martinu přiznal, že byli pro nás s Petrem brzdou.

1.6.2009 v 0:00 měla být spuštěna registrace. Po ohlasech z loňského roku, kdy bylo nedostatek míst, jsem letos čekal ještě větší nátlak, a tak jsem raději vyčkával onou půlnoc, abych co nejdříve provedl registraci našeho týmu. A myšlenky se staly skutečnosti. První fáze registrace pro 150 týmu byla uzavřena po 17h od spuštěni. Postupně byly spuštěné ještě dvě kola registrace a tam byl nátlak ještě větší. My už ale v klidu očekávali zveřejnění místa letošní základny.

Zveřejnění místa se nemohu dočkat a tak si stěžuji v práci Peprovi. "Ty to ještě nevíš" směje se, "Základnu máš za barákem". Šokován, ale rád přijímám zprávu, že základna bude v Komorní Lhotce, mém skoro bydlišti. Letos tedy žádné cyklo prozkoumávání terénu nebude třeba. Po okolních kopcích jezdím pravidelně několikrát týdně a znám i ty nejzapadlejší chodníčky, což se v závodě ukázalo jako velice výhodné.

Předpříprava probíhala v klasickém duchu. Turistika, kolo, turistika ...... I Peťa přiznal, že na letošek je rozchozený a tak vše vypadalo slibně. Po loňském excesu na třetím vrcholu, jsem si letos sliboval víc, uvnitř jsem doufal ve čtyři vrcholy, navenek přiznával tři. O tom že to zabalíme dřív jsem ani neuvažoval.

" a přes to ve třech", ve čtvrtek před závodem se domlouváme kde se sejdem, já se na základnu dostavím po svých, Peťa musí nějak. Petrův hlas zni v telefonu trochu jinak než obvykle a za chvíli z něho vypadávají ty prokleté slovíčka, "Jsem nějaký nachcipany". Tuším problémy, na druhou stranu ale vím že je to bojovník a vrazi do toho všechno. Po trocha problémech s hledáním sebe v Komorní Lhotce se registrujeme a jdeme na guláš. Tam Peťa konstatuje, že je šoufl, jdeme tedy ve třech. Já, Petr a jeho začínající chřipka. Společnost mi nevadí, tuto ale nemám rád.

Úvodní proslov organizátoru se nese ve stejném duchu jako všechny předchozí. Promílají se pravidla, bezpečnost, co dělat když potkáme medvěda a podobně. Nakonec přichází informace o novince letošního ročníku. "Start point". Výchozí bod nebude na základně ale někde jinde a až tam se dozvíme první vrchol letošní akce. Na projektoru ubíhají sekundy, zároveň se promítají názvy vrcholů, kde by se mohl nacházet "Start point". Peťa je ve předu a čeká na obálku, já si ujasňují v mapě některé možnosti postupu na výchozí bod.

Je to tady, bereme obálku, kontrolujeme její obsah a vydáváme se na Kičeru nad Komorní Lhotkou. Tam je "Start point". Vyrážíme společně se spřátelenou dvojici Peťových a nyní i mých kamarádu a společně s davem 600 závodníku. Pro Komorní Lhotku je to velká akce a tak není divu, že místní se přišli na ty blázny podívat. Míjíme diváky na náměstí a vydáváme se skoro sami směr sauna. 99% lidi míři dál po hlavní směrem k Tesarkovi, aby pak odbočili doprava na cestu vedoucí na Kičeru. jiná cesta v mapě není. Místní však vědí, že nejkratší cesta na Kičeru je po jejím hřebeni, po silnici, která v mapě není. Tuto trasu volíme společně s pár dvojicemi. Ani nevím proč tak ženeme do toho šíleného stoupáku. Nahoře mi Peťa "nadává" že moc ženu a já mu tvrdím, že žene on a já mu jen tak tak stihám. Kde byla pravda, těžko říct, hlavně že jsme nahoře.

Zde se dozvídáme konečně první vrchol. Malchor, vrchol pod Lysou horou. Vytahujeme mapu a hledáme nejvhodnější postup. Není co vymýšlet, nejkratší cestou do Pražma, údolím do Krásna a po žluté nahoru. Balíme mapu loučíme se s kamarády a už sami, nebo vlastně ještě s Peťovou chřipkou, se vrháme do temné noci. Míříme po hřebeni na Kotář, v místech kde modrá značka odbočuje mírně doleva my jdeme dál doprava po lesní cestě. Tímto počinem mateme další dvojice postupující za námi. Chystáme se využít cestičku, která v mapách opět není, a tak většina dvojic za námi po rychlém pohledu do map raději volí postup dál po modré ke Kotáři. Dostáváme se na hlavní hřeben, který ale okamžitě opouštíme a vydáváme se neznačenou cestičkou k modré značce vedoucí z Prašivé do Pražma. Na ni jsme za chvíli a tady začíná první bolestivý okamžik pro kolena. Sešup dolů po modré je pořádný, navíc kamenitá cesta mým botaskám moc nevyhovuje. Ano, letos poprvé jsem se vykašlal na pohorky a vyrazil pouze v botaskách, doufal jsem že mi šlapky vydrží déle. Cestu po modré znám, je mi proto divné. když ztrácíme značku. Momentálně na to nemyslím, protože vím kde jsme. Spolu s několika dvojicemi docházíme dolů na asfalt. Otázka zní jestli vlevo nebo vpravo. Bez přemyšlení vyrážím vpravo do zákazu vjezdu, což u většiny vzbuzuje negativní ohlasy. My se však ženeme dál. Cestou potkáváme místního a tak se pro jistotu ujišťujeme zda jdeme dobře. Překvapený "děda" nám cestu potvrzuje, kdo ví co si o nás myslel. Pak už se celkem jasně promotáváme vesnici, kde potkáváme místní vracející se z hospod, kteří nevěřícně hledí na ty davy s hůlkama a čelovkama. Při chůzi do Krásna vzpomínáme na loňský Monterský pochod a tak cesta po asfaltu velice rychle ubíhá. Po chvíli už odbočujeme na žlutou, která nás zavede až na Malchor. Tady se už s našim tempem uklidňujeme, ale i přes to jsme na vrcholu ve 2:19 spolu s hromadou dalších dvojic. Zapisujeme se a sedáme do borůvčí, kde uvažujeme kudy dál. Kudy dál na Smrk. Ano, na smrk. Tento vrchol nás trochu víc překvapil. První nás napadá částečně na přejmo, částečně po cestách a červené do Ostravice a pak zas po červené na Smrk, kde se dá taky zkrátit si serpentiny. Nakonec tuto variantu zavrhujeme, je tma a nikdo z nás tyto zkratky moc dobře nezná. Volíme tedy přechod přes Lysou a po žluté na hráz a dál na Smrk. Je to kilometrově kratší než klasická červená.

Po drobné svačince vyrážíme do totální mlhy. Lysou zkracujeme po sjezdovce a pak kvůli větru a zimě urychleně pokračujeme dál. Sestup po žluté je hodně náročný na kolena. Jsou zde prudké sešupy následované rovinatými úseky. Kolena sice bolí, my se ale pomalu a jistě bez zbytečných zástavek blížíme k hrázi přehrady Šance. Tam taky potkáváme první lidi v protisměru. Míří někam přes hráz, je mi jasné že někam do Masaryková údolí. Při pauze na hrázi zaslécháme název dalšího vrcholu, ten je ale tak nějak zkomolený, pak se ujasňuje že by to mohl být vrchol Okrouhlice nedaleko Malého Polomu. Není to ale 100% informace a tak doufáme, že to není pravda a třetí vrchol bude někde poblíž základny, tak jak tomu bylo zvykem v posledních ročnících. Po drobné svačince a odpočinku se vydáváme vstříc stoupání na Smrk. Ze začátku to jde dobře, po chvíli však začínám pozorovat, že Peťa zpomaluje. Stěžuje si, že ho chřipka začíná dobíjet a je unaven. Pomalu se tedy suneme do sedla pod Smrkem. Čím jsme blíž cíli, tím taky častěji zastavujeme, je mi už teď jasné že to s naším pokračováním nevypadá dobře, a pokud další postupový vrchol bude jinde než někde u základny tak končíme. Mé domněnky potvrzují Peťové napuchle oči a sem tam ztráta rovnováhy, zapříčiněná trvalým zalehnutím v jednom uchu. Konečně jsme v sedle. Na vrchol už je to opravdu kousek, my ale volíme větší pauzu. V 7:12 jsme na vrcholu, kde nás vítá usměvavá slečna. Myslím si, že naše tempo je velice dobré a jsem spokojen, až doma však zjišťuji že v tuto dobu byli ti první už na třetím vrcholu. Tím dalším postupovým nebyl vrchol Okrouhlice, ale Velký Polom. Skoro přesně 30km vzdálený vrchol mi vyrazil dech. S tím jsem už opravdu nepočítal. Pauza v sedle Peťovi pomohla a na Smrku začíná uvažovat co dál. Tělo říká stop, mozek by však chtěl jit dál. Rozhodnutí nechávám čistě na něm, já jsem již smířen s koncem a návratem na vlak do Ostravice.

Cestou do sedla Peťa pořad uvažuje co dál. Začíná navíc mrholit a rozhodnutí je jasné. Konec, poprvé za dobu co se účastníme to vzdáváme. Kašlem i na pěší návrat na základnu, aby nám mohly byt započítané alespoň dva vrcholy. Scházíme na vlak do Ostravice. Cestou potkáváme spousty dvojic které se teprve ženou na smrk. Déšť přidává na intenzitě. Pořad si sice připouštíme, že nás to nehorázně štve, nakonec jsme ale rádi, že zdravá myšlenka zvítězila nad chtíčem. V tomto počasí by pokračování bylo sice velice zajímavé, Peťové zdraví by to však odneslo asi mnohem víc než při námi zvolené variantě ukončení závodu. Peťa má strach, že budeme jedni z prvních, kteří ukončují závod a navíc pouze po druhém vrcholu, na nádraží jeho obavy však mizí. Vlakem nejedeme sami.

My už jsme se vezli celkem v teple domů, po lesích Beskyd ještě ale několik hodin pobíhalo několik desítek dvojic. Malchor, Smrk, Velký Polom, Suchý a nakonec Trávny zdolalo letos pouze 16 dvojic, jestli profíku nebo amatéru těžko říct. Organizátorům se to letos opět nepovedlo podchytit a tak např. vítězové v amatérské kategorii byli účastnici světového poháru a podobně.

Na závěr už jenom poděkování organizátorům za opět skvěle zorganizovanou akci a doufám, že za rok se opět uvidíme.