14.2.2009 - Z Ligotki do Ligotki

Mínus 14dnů

Tehdy to vše začalo. Začalo to vlastně nevinně, jednou větou od Martina. „Za 14 dni o víkendu se sejdeme v hospůdce u pivka.“ Kdo by s tímto nesouhlasil. Život teda běžel dál.

Mínus 1den

Sedím v práci a čumim do monitoru. ICQ mi oznamuje příchozí zprávu od Martina. „Co kdybychom skočili v sobotu někam na kopeček a večer pak na to pivko?“ Navrhuji Prašivou, Martin přidává, že pak můžeme skočit ještě na Goduli. Domluveno.
Už večer mi je jasno, že to nebude procházka růžovým sadem. Dva dny non stop sněží a fouká silný vítr. Ale co, trocha drsné přírody nezaškodí.

A je to tady – Sobota

Vstávám v 7:00, koukám ven. Všude hromady nafoukaného sněhu. Situaci přizpůsobuji oblečení a vyrážím pěšky na náměstí v Komorní Lhotce, kde máme sraz. Dorážím k bus budce, za chvíli se objevuji Jiřík a nakonec autobusem přijíždí Martin.
V bus budce dáváme jednu vítací a vyrážíme k sauně. Zatím po nádherně vyhrnuté cestě, dál už začíná „přituhovat“. Proč ty uvozovky, pochopíte o dost dále.
Jiřík hlásí, že přecházíme do „levelu 2“, sníh máme tak zhruba po kotníky. Za neustálého hustého sněžení se hrneme ku předu, pauzy vyplňujeme zahříváním sebe sama. Až vysoko v lesích Prašivé narážíme na hlubší sníh a tak je vyhlášen posun do dalšího „levelu“. Až v klesání za studánkou se objevují vysoké závěje. I když se dají celkem v klidu obejit my ne. My se hrneme rovně skrz ně. Teď z toho máme hroznou srandu, kdybychom ale věděli co nás čeká, tak bychom se chovali úplně jinak. Martin nás strašil, že chata má otevřeno až od desáté hodiny, to se naštěstí nepotvrzuje. Obsluha je evidentně naštvaná, že si něco chceme dát. Po pivku raději mizíme s úmyslem dát si na Kotáři polévku.
U odbočky na Komorní Lhotku se zastavujeme. Pohled na cestu do kopce, kde není ani známka jakýchkoliv předchozích stop v nás vzbuzuje různě pocity. Podle slov někoho z nás přeskakujeme několik „levelu“ a dostáváme se na sám vrchol obtížnosti. Plahočíme se vzhůru po kolena ve sněhu. Jdu první. Prašanu je sice hodně, ale nijak mi to nevadí. To se po chvilce mění, začínám pociťovat únavu v nohách, zastavuji. Jiřík se dere do vedení. I když se za ním sníh zpátky sesypává do stopy, je chůze o hodně jednodušší, jako procházka někde po pláži. Přichází největší stoupání. Opět střídáme. Nohy si už zjevně zvykly a tak to dotahuji až na konec stoupáni, kde čekám na ty dva „odpadlíky“. Blížíme se k průseku pod vrcholem Prašivé. Stojíme u vysilače, který tady v létě postavili, ale díky hustému sněžení a mlze není vidět ani jeho vrcholové červené světlo. Kousek pod vrcholem narážíme na stopy vedoucí od Kotáře někam. Zase se jde o něco lépe, není to ale žádna sláva. Po kolena sněhu je po kolena sněhu. Ano místy bylo méně, to ale výjimečně. Předjíždějí, nebo spíš předcházejí, nás dva běžkaři. To co oni provozovali, mělo s běžkařením společné pouze to, že měli na nohách běžky. Využíváme jejich prohrnutí, o stopě se nedá mluvit v žádném případě, a tak už celkem pohodlně dorážíme k chatě na Kotáři. Pivečko, polívečka, borovička, ale fuj co píšu, vždyť jsme na turistické akci ne na nějakém vandru po hospodách.
Martinovi se už evidentně nechce, láká ho autobusová zastávka u chaty. Na konec ho přesvědčujeme, že tu opravdu nic nejezdi a tak můžeme vyrazit dál k Ropičce. Chodník se ze začátků jeví dobrý. Je opět prohrnutý nějakými šílenci s běžkami na nohách. Když mineme vrchol Lipí začíná opět přituhovat. Silný boční vítr nadělal značné závěje a zafoukal stopu. Brodíme se sněhem, místy do poloviny stehen. Střídáme se čím dál tím častěji. Jít třetí je totální pohodička, naopak jít první je totální hnus, zatím. Jdu první, v hustém sněžení koukám jen pár metrů před sebe. Najednou vcházím do nějakého zahrabu, zvedám hlavu a v šoku čekám na Jiřího. Běžkaři to tu zabalili. Dál už nevede nic. Jsme zase první, podobná situace jako před vrcholem Prašivé. Jiné je jenom množství sněhu, je ho tu do poloviny stehen. K chatě na Ropičce to už není daleko, nemá tedy cenu se vracet.
Proběhne několik střídáni v čele prohrnovací čety a jsme u chaty. Další šok. Na chatě je mrtvo, cesta nejeví ani známky nějakého průjezdu nebo alespoň stopy. Stojíme u rozcestníku, a jak říkal Jiřík „Sníh mi odírá kulky“. Není času nazbyt, je třeba jít dál, dolů. Počáteční rovinka od chaty je kritická. Rovinka v otevřeném průseku. Sněhu je opravdu skoro po k…. Únava a beznaděj na lepší cestu je už znát.


Otevřený průsek je dobré místo pro závěje, které sáhají po pas. Před Prašivou jsme se do nich dobrovolně a nelogicky vrhali, teď se jim snažíme vyhýbat, jak to jen jde. Někdy to ale nejde a musíme přes ně. Stále žiji v naději, že cesta do sedla bude projeta nějakou rolbou. Po příchodu do sedla naděje umírá a nechávám ji ve sněhu. Čekají nás další tři kilometry brodění v hlubokém sněhu. Znalost terénu mi spíše ubírá sil. Už v sedle si představuji, jak to asi půjde. Z kopce, mírně do kopečka, rovinka po otevřené planině, kde bude určitě spousta sněhu. Největší strach mám z místa, kde v létě se skladuje dřevo. Velká otevřená planina, ničím nechráněna, slast pro sníh a vítr.
Jiřík se žene dopředu, Martina, který už toho evidentně má plné kecky, nechávám v dáli za sebou. Uvažuji taky o rychlém úniku do údolí. Pět set metrů přímo dolů je lákavých, co když ale dole nebude vyhrnutá silnice. Vlečeme se raději dál. Sněhu neubývá, ba naopak. Silnice je vesměs nechráněna lesem, sněhu tak nic nebrání, aby se na ni usadil. Předbíhám Jiříka a hrnu se hlubokým sněhem dál. Čím dál tím častěji zastavuji, abych si odpočinul. Ty dva jsem nechal někde v dáli za sebou, pokračuji tedy v brodění sám. Myšlenkami jsem už v zatáčce, kde vím, že mohu odbočit lesem rovně dolu.
Jsem tu. Odbočuji. Strmým svahem, i když nad kolena ve sněhu, se jde dobře. Tělo se dolů tlačí samo. Po pár metrech raději zastavuji a čekám na ně. Co kdyby si nevšimli a šli dál po silnici. Uvědomuji si, že je to naprostá blbost. Ve sněhu jsou jediné stopy a to moje. Nečekám a raději se hrnu dál dolů. Myšlenky o čemkoliv je třeba zahodit, soustředěni na sestup je důležitější. Pod sněhem narážím na kořeny, větve ….. Několikrát po sobě házím „držko pád“, válím se tam jak male děcko.  Kluci mě dohánějí a už nám zbývá jen přebrodění drobného potůčku a jsme na cestě. Ta je naštěstí vyhrnutá a tak děkuji „Aláhovi“ za to, že jsme přežili. Za chvíli přichází Jiřík s evidentně pochroumaným pohledem. Mele z posledního. Vidina pivečka u Tesarka nás všechny rychle vrací do reality. V hospůdce u Tesarka do sebe hážeme nějaké to pivko a valíme dom, každý svým směrem.


Z Ligotki do Ligotki

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.